Seriál „120 let“ / Mezinárodní měření sil aneb od „mezistátek“ po mítinky

Jak asi vypadaly nejstarší atletické soutěže, víme naštěstí z archivů Národního muzea či krásných a pečlivě vytvářených kronik, třeba té z nejstaršího oddílu u nás AC Praha - dnes s dovětkem 1890, odkazujícího na rok založení (viz foto). Byla to doba objevování toho, čemu dnes říkáme atletické disciplíny, a jejichž vývoj a rozličné kuriozity vydají na samostatný článek.

Přes překážky k olympiádám

S kým však poměřovali síly první atletičtí nadšenci? Zpočátku se sdružovali do kroužků, jaký se vytvořil například kolem bratří Malečkových z pražských Manin. Zároveň musíme mít na paměti, že sportovat na sklonku 19. století nebylo ani zdaleka samozřejmé, jako tomu je na počátku 21. století. A stejně tak nebylo samozřejmé získat finance na dopravu přes půl Evropy, i kdyby tou soutěží nebylo nic menšího než novodobé olympijské hry. Překážek mezinárodnímu rozměru sportu zkrátka bylo dosti.

Účastníci jednotlivých prvních závodů u nás se počítali na prstech jedné, nanejvýš obou rukou. Takové množství startujících dorazilo třeba na první „Běchovice“ – přesně osm a dokončila polovina. A pro Malečkovy a spol. byly v 90. letech předminulého století vrcholem boje o mistra Manin pořádané každou neděli, kde se poměřovali s kamarády Lažnovským (první mistr Čech v běhu na 200 kroků) a Hronem („maninský“ rekordman v bězích od 600 metrů dál).

Touha po měření sil se zahraničím nepochybně existovala již před vznikem zaštiťujícího orgánu ČAAU. Kniha „120 let“ upozorňuje například na pozvánku pořadatele, AC Sparta Praha, k „VI. (šestým) velkým mezinárodním závodům athletickým“ datovaným k 1. květnu 1893. Ovšem cesta k pravidelné reprezentaci „se lvíčkem na prsou“ rozhodně nebyla přímočará. A to ani směrem k nejvýznamnějšímu vrcholu, olympijským hrám.

Už jen zmíněný nedostatek financí. První předseda ČAAU Jiří Stanislav Guth-Jarkovský neměl peníze na cestu k ustavujícímu kongresu MOV v roce 1894, členem olympijského výboru byl v Paříži zvolen ve své nepřítomnosti. Premiéra novodobých her v roce 1896 tak sice byla bez aktivní české účasti, ale činovník Guth-Jarkovský už tentokrát nechyběl. A jeho nadšení z aténských soutěží se ukázalo jako zásadní, podařilo se mu jej totiž přetavit nejen v založení ČAAU, ale i Českého olympijského výboru (1899), a díky tomu rok nato mohli vyrazit čeští sportovci na druhou olympiádu do Paříže.

Do dalekého St. Louis vyrazilo za velkou louži na třetí hry (1904) za celé Rakousko-Uhersko, jehož byly tehdy české země součástí, pouhých šest sportovců a z Čech dokonce vůbec nikdo. Jako překážka v plnohodnotné reprezentaci hrála vedle financí na dopravu svou roli i politika: o český prapor na olympiádě – na Rakousku nezávislý – museli tehdejší činovníci tvrdě bojovat. Povedlo se mimo jiné díky existenci samostatného ČOV v Paříži 1900, v Londýně 1908, na dnes neuznávané olympiádě v Aténách 1906, ale i v roce 1912 ve Stockholmu. Tehdy nesli naši sportovci při slavnostním nástupu označení Čechy-Rakousko.

I po vzniku Československa chyběly finance

Mezinárodní, potažmo reprezentační aktivity se mohly začít doopravdy rozvíjet po roce 1918 se vznikem samostatné republiky, v roce 1920 byla ČsAAU (název upraven – Československá amatérská atletická unie) přijata do IAAF. Kde ale poměřit svou připravenost se zahraničními soupeři jinde než na olympiádách? Navíc účast na hrách nadále nebyla kvůli nedostatku peněz samozřejmostí.

A to nejen pro Čechoslováky, po finanční krizi dorazilo do Los Angeles 1932 celkově nejméně sportovců od St. Louis 1904 – 1332. Vždyť jen cesta do dějiště trvala naší výpravě jedenáct dní … Atletů v ní bylo sedm, předtím v Amsterdamu jedenáct. A první mistrovství Evropy? To se uskutečnilo až v roce 1934, navíc tu stále zůstává dvouleté období bez velkého vrcholu.

První mítinky existovaly v Anglii už začátkem 19. století, ale vyhrazené byly omezenému okruhu lidí (obvykle studentům). A i když se už koncem století závody otevřely třeba i u nás pro zahraniční atlety, jejich role začala vzrůstat teprve po druhé světové válce. O rozvoj soutěží mimo vrcholné akce se postarala klání typu mezistátních utkání. Ta svou éru u nás započala v roce 1922, o tři roky později Československo slavně triumfovalo nad Itálií.

Pokusy o větší mezinárodní soutěže na našem území nezřídka troskotaly – opět – na financích, jako třeba Masarykovy hry, které proběhly v roce 1921 za účasti Francie, Švédska či Itálie, ale na příští se čekalo dlouhých deset let, další proběhly sice dva roky na to, čtvrté a poslední pak proběhly až po válce – 1947.

V meziválečném období se přesto podařilo do Československa dostat některé výjimečné osobnosti ze zahraničí. V roce 1923 přijel do Prahy první sprinter, který kdy zaběhl stovku pod 10,5 vteřiny, Američan Charles Paddock. Jeho krajan Ted Meredith, šampion ze Stockholmu 1912 na 800 a 4x400 m a uznávaný odborník té doby, dokonce připravoval české atlety na olympiádu 1936 – byť naši atleti neuspěli. Berlín však zrodil legendu Jesse Owense, který na svém turné po OH zavítal i do Prahy.

Sportovním svátkem meziválečných let bezesporu byly v roce 1930 třetí ženské světové hry v Praze na Letné, při nichž zástupkyně osmnácti zemí soupeřily o dvanáct sad medailí. Zazářila při nich Japonka Kinue Hitomiová, která získala hned čtyři cenné kovy (zlato, stříbro, dva bronzy), nejúspěšnější atletické výpravy byly z Německa a Polska, Československo vyšlo naprázdno.

Druhá světová válka možnosti mezinárodního poměřování sil utlumila, atleti sice mohli reprezentovat v německém dresu, většina se tomu ale vyhýbala. I díky agilnímu náčelníkovi ČAAU Františku Vojtovi atletika neskomírala, ale nezbývalo než se zaměřit čistě na domácí pole. Vznikla tím paradoxní situace: navzdory nepříznivé politické situaci atletika v omezených podmínkách svým způsobem vzkvétala: byly položeny základy soutěžím družstev, které se pak rozvinuly po válce, rozšířily se Velké ceny měst, jejichž tradiční étos (jedna hlavní disciplína) rovněž přetrvává do současnosti.

Od „mezistátka“ k EP, rozvíjely se i mítinky

Prvním významným poválečným mezinárodním počinem byl chodecký souboj Václava Balšána a Švéda Warnera Hardma na desítce, který sledovalo v říjnu na pražském Strahově 20 000 diváků a k radosti domácích triumfoval Balšán, navíc v tehdejším světovém rekordu (42:31.0).

V roce 1947 pak byla založena tradice memoriálu na počest Evžena Rošického – běžce a novináře popraveného nacisty o pět let dříve. Tento mítink se po počátečních pauzách konal od svého třetího ročníku, 1954, pravidelně až do 1989 a v roce 1960 přilákal na tribuny strahovského stadionu na těžko uvěřitelných 60 000 přihlížejících!

Na Slovensku byl – a nyní znovu je – nejvýznamnější mítink pod názvem Pravda-Televízia-Slovnaft (P-T-S), jenž se poprvé konal v Bratislavě v roce 1957. Kořeny největšího nynějšího českého mítinku pak sahají do 60. let, pod názvem Zlatá tretra se v Ostravě uskutečnil v roce 1969.

Do možnosti startovat na závody v zahraničí vstupuje (opět) politika, nejvyšší místa výjezdům na Západ nepřejí. Příklad: v roce 1957 byla zrušena cesta do Helsinek, mítink se totiž konal na počest bojovníka proti komunismu Mannerheima. Smutným vrcholem však v tomto ohledu byl bojkot olympijských her v roce 1984, kterých se Československo po „vzoru“ Sovětského svazu nezúčastnilo.

Orientace na Východ byla patrná už v prvních velkých mezistátních utkáních po válce, která proběhla se SSSR. Nejprve v Moskvě 1949, rok na to proběhlo střetnutí u nás. Byl říjen a Strahov zapadal sněhem, přesto dorazilo dvacet tisíc diváků. V obou případech zvítězil náš soupeř. O dvě desetiletí později se povedla nečekaná odveta, v roce 1972 na Strahově tentokrát nečekaně Československo proti velmoci uspělo.

„Mezistátka“ dostala organizovanější a pravidelnou podobu v roce 1965, kdy se poprvé konal Evropský pohár družstev, tehdy nesoucí přízvisko svého zakladatele Bruna Zauliho. Soutěž se za půlstoletí od vzniku značně proměnila – původně se konala vícekolově a závodila oddělená družstva mužů i žen. Nyní probíhá jednorázově (o jediném víkendu) a tým je za zemi jen jeden. Dlouhou dobu se EP konal se jen v lichých letech, od 1993 každoročně, po proměně na mistrovství Evropy od 2009 se přechodně nekonal v olympijských letech (2012 a 2016), aktuálně se naplno vrátil k lichým letům (2017, 2019 …).

Každopádně byla klání týmů mužů a žen ve své době velmi populární. Pohár zavítal několikrát i k nám, semifinále mužů v roce 1967 do Ostravy; Praha pak hostila v letech 1997 a 2006 druhou nejvyšší úroveň (1. ligu), předtím v roce 1987 dokonce superligu.

Mezistátní utkání se probíhají nadále, teď však především pro věkové kategorie do 15, 17, 19 let a také pro mladé dospěláky do 22 let. V pořádání se pravidelně střídáme se soupeři ze středoevropských a balkánských zemí. Trochu jiné konkurenty máme ve vícebojařském utkání v hale, které hostí Stromovka o víkendu a v nichž se střetáváme pravidelně s Brity, Francouzi a Nizozemci.