Špotáková: Odměním se prací na zahradě

Ten bronz je s příchutí zlata, viďte.
Je skvělé, že to dopadlo. V březnu tříštivá zlomenina nohy, sedm týdnů jen o berlích, nešlápla jsem na nohu. To moc šance nevidíte dobře. Pak jsem se ale rozzávodila, všechno to do sebe zapadlo a spojilo v bronzovou medaili. Chtěla bych poděkovat lidem, kteří se o mě starali: Rudovi (Černému), spolu jsem to neuvěřitelně dotáhli k další placce, Romanu Karpíškovi, který se o mě staral na všech soustředěních, MFK rehabilitaci, co se o mě stará v Praze, kamarádům, co mě podporují, díky moc panu doktoru Sinkulemu, který se staral o mojí nohu zlomenou.

Kdy jste naposledy takhle křepčila, i když jste nevyhrála?
Povězme si to na rovinu, medaile z OH se nestává každý den. Bylo to nádherný, ještě dlouho budu křepčit. Stal se zase zázrak, nevypadalo to se mnou vůbec dobře, povrch je rychlý, zvláštní, praly se s tím úplně všechny. Já jsem sebrala nějaké síly, nevím odkaď. Dokonce jsem řvala, to obvykle u hodu nedělám. Bylo to nejvíc, co jsem mohla dneska vydolovat.

Chorvatce Kolakové, která vyhrála, je teprve 21 let. Co tomu říkáte?
To jsem začínala s oštěpem. Je to nová generace, která přichází. Ale já taky ještě umím občas předvést něco dobrého.

Co o ní víte?
Absolutně nic, já se o soupeřky moc nezajímám a nikdy jsem je nesledovala, musela jsem se soustředit na sebe. Je vidět, že je to Balkánka, hrozně živá, gestikuluje. Po kvalifikaci, kdy se zachraňovala třetím hodem, tam dělala šílenosti. Měla trošku štěstí.

Bylo vidět, že máte radost i ze stříbra své souputnice, Jihoafričanky Viljoenové.
Se Sunette se znám velmi dobře, přeju jí to hodně moc. Tahle holka přijde, před závodem všechny obejme a řekne: „Good luck“. A její trenér je jeden z nejlepších a nejhodnějších lidí na světě. Stará se o všechny Čechy, když jsou v Jižní Africe, udělá pro ně první poslední o půlnoci nebo ve tři ráno, kdykoliv.

Mladá je i Polka Andrejczyková, kterou jste těsně porazila. Byl to souboj generací?
Dalo by se to tak říct. Hrozně hezké bylo od Christiny Obergföllové, jak mi přála. Pořád mi říkala: „Come on, Barbora!“

Jak se to proměnilo od velké rivality v Berlině 2009…
Až neuvěřitelné. Mateřství mění a mění to k sentimentu.

Popište své hody v soutěži.
Byla jsem moc nervózní na první hod, zbytečně, ale už to patří k věku. Opravdu čím je člověk starší, tím je nervóznější. Tím druhým jsem se dostala do hry a věřila, že postoupím do finále. Ale pak mi to prostě moc nešlo. Věděla jsem, že s tím musím něco udělat. Zase jsem hledala oštěpy, ten můj mi nelítal, tak jsem vzala od Sunette „lítavku“, kterou už podle mě šest let nevyráběj. A šla jsem čelnější hod, což jsme potřebovala. Jeden jediný hod jsem měla na rameni, jinak jsem žádný netrefila.

Když jste odhodila pátý, nejdelší, věřila jste, že to vyjde?
Věděla jsem, že je to nejvíc, co ze mě mohlo v tu chvíli vyletět. Když jsem spatřila „Rank 3“, tak jsem si řekla: „To by mohlo být na dobrý cestě.“ Zatajila jsem úplně dech. Věděla jsem, že síly už dochází. Když začalo krápat, začala jsem věřit. Hodně věřit.

Odkud jste vzala energii pro rozhodující pokus?
Měla jsem z domova obrovskou podporu. A já tu podporu strašně cítím. Věřím, že dodává energii, když se lidi spojí a přejí vám v ten moment – to dělá divy. Věřím na takové věci a myslím, že to tak dopadlo i proto.

Čím to, že už vás pak nikdo nepřehodil?
Podobně jak jsem tehdy řekla v Londýně, oštěpy holek neletěly přes nějakou vzdálenost. Čaroval Pída, to je talisman, co mi půjčil Janeček. On jako nepomáhá k výkonu, on spíš čaruje proti těm ostatním.

Hodně dáváte na pocity při příchodu na stadion. Jaké byly tentokrát?
Nebyly úplně špatné, to ne. Ale hrozně ve mně hlodaly pochyby, musela jsem zahánět zlé myšlenky. Když si zlomíte nohu v březnu, tak vám to hlavně zlomí sebevědomí. Noha se zahojí, je v pohodě, ale nabýt zpátky v hlavě, že jste neporazitelná, to je strašně těžké. Navíc po ME ve vás hlodá všechno možné. Ale řekla jsem si teď, nebo nikdy, OH je jednou za čtyři roky. Tak jsem si říkala, že musím teď. Čekat čtyři roky v mém věku, to nevím.

Co pomohlo k uklidnění?
To, že jsem byla mimo vesnici a že jsem s kamarády v apartmánu. Bavíme se, jak byli na Iguazu, a neřešíme furt házení. Takže teď to musíme oslavit, jsem ráda, že přijeli. Když jedete někomu fandit a není placka, je to o něčem jiném. Teď jejich výlet nabyl té správné dimenze.

Kolik jich přijelo?
Tři ultras plus Lukáš.

Slavení už zjevně začalo na stadionu…
Měla jsem obrovskou radost, lidé fandili, krásné pocity. To zažijete párkrát v životě, když koukáte na fanoušky českého týmu a stojíte s vlajkou, lidé tleskají. Paráda. Lukáš mával transparentem. Je tam medaile, sice zlatá, a česká vlajka a nápis „už v tom zase lítáme“. To vyrobil Kykyrýk do Londýna a my jsme ho teď doma objevili. Tak tu s námi kikirík byl aspoň takhle – jako jeden z mála ultras se nemohl dostavit.

Co si dáte jako dárek za medaili?
Nic speciálního. Já se těším, až budu na podzim sázet stromy a kytky na zahradě. Protože to jsem nemohla, měla jsme embargo na zahradnické práce. Chodila jsem okolo záhonu, který byl zadělaný plachtou, aby tam nerostl plevel, ale nesměla jsem nic.

Embargo jste si dala sama?
To ne, Lukáš. Zahradnické práce nejdou po tréninku. Takže jsem chodila okolo prázdného záhonu… Na to se hrozně těším, odměním se manuální činností.