Špotáková: V Londýně a mávají vám jen Češi
Takže je to
vlastně jednoduché…
Poslední krůček, který byl potřeba udělat, abych byla
dvojnásobná olympijská vítězka – to zní teda šíleně – byl nakonec jednoduchý.
Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší byl půlrok, co se olympiáda blížila, kdy jsem měla
návaly tlaků na sebe, a říkala jsem si, jestli tohle mám zapotřebí. Byly krize,
které mi přišly moc na jednoho člověka – aby se o něm pořád někde mluvilo. To
už nechci zažít. A to bylo to nejtěžší.
Opravdu to ani závod nepřebil?
Ne, samotný závod už byl jen důsledek toho, že trénuju druhý
rok s Honzou Železným, že jsem úplně zdravá, že jsem pro zlato udělala
hodně, že jsem všechno v přípravě splnila a ještě si přidávala. Mám
zkušenosti, je mi třicet jedna let a akorát jsem to dnes večer zúročila. Proto
to vypadá tak jednoduše a odměnou je mávání diváků – když se stadion vyprázdní
a zůstane tam padesát, sto českých vlajek, to nemá chybu!
To ale asi nebyl cíl
při plánování programu…
Myslím si, že časový pořad nebyl sestavený ideálně pro
ženský oštěp, ale když zavíráte stadion a řve se jenom česky, nemá to chybu. To
tady nikdy z dalších sportovců nezažije, to vím.
Byla jste vůbec nervózní?
Byla. Včera a hrozně. Po kvalifikaci jsem furt „házela“. Dneska
jsem byla divně klidná od rána, po snídani jsem si hodinku a půl zdřímla, jako
by mě nic nečekalo. Ale taky z toho pramení, že jsem nebyla v top formě. Být
závody odpoledne po kvalifikaci, jak to mají koulaři, hází se daleko dál.
Byl to z našeho pohledu
divný závod.
Takový mrtvý, hodně divný. Ale říkala jsem si: ‚To nesmíš
řešit, chtěj hodit daleko, ať to začíná sedmičkou a máš klid.‘
Čím to podle vás
bylo, že se házelo tak málo?
Taky jsem házela dneska špatně – oproti kvalifikace jsem to „páčila“
strašným způsobem. Jeden jsem ale pěkně trefila, zaplaťpánbůh. Paráda!
Stačil vám na
vítězství i první hod, napadlo vás, že by mohl?
Ne, to jsem si nechtěla ani na chvíli připustit, po loňských
zkušenostech. Koukala jsem pak „jak výr“, když najednou Abakumovová opouštěla
sektor, vůbec nevím, co se dělo.
Šéftrenér Tomáš
Dvořák tvrdil, že to nezvládne.
Ona byla úplně zvadlá. Je mistryně světa z loňska, možná
že právě ona neustála tlak, který taky musel být v Rusku obrovský. To je to
nejtěžší, co musíte zvládnout. Protože když to jde, jste zdravý, tak to samotné
trénování vás baví. To je jednoduché.
Umíte si představit,
co vás ale čeká teď?
Jsem zkušená, po Pekingu už vím, do čeho jdu. Třeba Mirka
Knapková bude asi malinko víc překvapená (směje se). Já už to umím kočírovat a
taky jsem ohraná, těžce ohraná, zvlášť po posledním půl roku. Myslím, že už
nemám co říct nového.
Vážně si myslíte, že
to nebude ještě silnější?
Ne, fakt ne. Řeknou si: ‚Ta si to tady odškrtla a už stejně
končí, chce děti.‘ Už se na mě sází, že tady otěhotním.
Můžete nějak srovnat
Peking a Londýn?
Peking byl úžasný zážitek pro mě i pro diváky. Vznikla
atmosféra, že máte soupeřku, která je nepříjemná, tváří se zle. Objevila se a
nikdo ji neznal – mělo to náboj. Dneska to žádný náboj nemělo. Pomalu jsem ostatní
hecovala, ať se to rozjede. Fakt mě to napadlo. A bylo to divné, už když jsme
šly na plochu, mrtvo, ticho.
Je to teď velká
euforie?
Podruhé je to daleko více vypracované. Víte, co to obnáší.
Musela jsem proto udělat hodně, stálo mě to více nervů. Poprvé to jde tak nějak
samo, ale obhajoba je těžší. Může o tom vyprávět řada lidí, jenom tady.
Před posledním
pokusem jste se neradovala, přestože už vše bylo jasné. Proč?
Chtěla jsem hodit, aby to začínalo sedmdesátkou. ‚Na
radování bude času dost, teď se ještě soustřeď,‘ říkala jsem si. Takové jsem
měla i instrukce od trenéra.
Nemohlo se házet méně
i kvůli podmínkám?
Trošku foukalo proti, ale všechny jsme byly tak nějak vypuštěné.
Někdy má zkrátka atletický večer náboj sám od sebe, a vy odcházíte, že se
všechno povedlo. Tenhle večer náboj neměl.
Poznamenala vaši
soutěž dvoustovka, která se běžela, ještě než jste začaly?
Mně bylo jasné, že když se objeví Bolt, že už „nebude“ nic
jiného a že odejde půlka lidí. Poznamenalo to hodně, diváci vnímají, jak běhá
okolo ještě půl hodiny. A až když se ztratil ze stadionu, začalo se házet. Poslední
dva pokusy, kdy zbytek stadionu viděl jen oštěp, byly takové nejhezčí. Ale tak
to holt někdy je.
Navíc jste házela
jako první po dvoustovce svůj úvodní pokus. Jak se vám povedlo soustředit se?
Moc se mi to nelíbilo, že jsem první, ale s tím jsem
počítala. Představovala jsem si první hod lepší, ale zvládla jsem to, jak jsem
si předsevzala.
Co vás ještě čeká
dnes večer?
Vzhledem k tom, že se mi nechce čůrat, tak miniminálně
hodinu a půl budu na dopingu. Pak zkusíme někde najít nějakou hospůdku – tady se
běžně zavírá v jedenáct, což je problém, takže to bude možná jen setkání se
známými, a v klidu si o tom popovídáme. (úsměv)
Víte, kolik jste měla
známých v hledišti?
Mraky. Ultras mě tam nalákali do pasti, propadla jsem se nějakou
plachtou, protože jsem myslela, že to je pevné a skočila na to. Byla tu i celá
moje rodina, máma, táta, brácha, Lukáš, spousta lidí z ČR, neskutečné. Jste v Londýně,
zavíráte stadion a mávají vám jen Češi. Paráda. To byl nejlepší zážitek, který jsem
v Pekingu neměla. A zítra to bude v Českém domě asi taky „mazec“.
Usain dnes obhájil, aby
se stal legendou. Připadáte si taky tak?
Nepřipadám, ale vzhledem k tomu, že se to nikomu ještě nepodařilo,
tak je to něco výjimečného. A následuju náš vzor v České republice, Honzu Železného.
Měl radost jako blázen, konečně jsem ji na něm viděla.
Jaké jsou teď vaše
plány?
Především se teď ještě soustředím na konec Diamantové ligy. Pak
se opravdu uvidí, jestli budu cítit potřebu odpočinku, možná by nebyl špatný. A
jinak uvidím, co přinese život.