Špotáková vyhlíží finále jako odměnu

Barbora Špotáková na MS v Lodnýně, kde získala svůj třetí titul mistryně světa - foto: E. Erben
Níže text a foto z MČR v Ostravě 2002, kde potvrdila limit pro ME 2002 v Mnichově - zdroj: časopis Atletika, 8/2002

Bylo pro vás mistrovství Evropy 2002 zlomová událost kariéry?

Určitě. Tenkrát jsem se z Ameriky vrátila z formy, s únavovou zlomeninou, nádorem v holeni, nemohla jsem pořádně běhat… Díky tomu jsem se více zaměřila na oštěp a pak jsem trošku náhodou splnila limit na mistrovství Evropy (pak jej ještě potvrdila, viz dobový text níže). Poprvé tu byly slabší limity pro mladé atlety do 23 let a i když jsem nepostoupila, všiml si mě trenér (Jaroslav) Brabec a zavedl mě k Honzovi Železnému. Přesvědčovali mě, abych se vykašlala na víceboj a zkusila oštěp, že by mi to mohlo jít. I když mně to předtím říkalo i více lidí, až Honzovi jsem uvěřila.

Jaká vzpomínáte na vaši první dospělou reprezentační akci?

Přišlo mi tehdy náhoda, že tady jsem. Byly tu české hvězdy, na které jsme s Ivou Strakovou (bývalá výškařka) hleděly, připadaly si úplně nepatřičně. Někoho, koho jsme znaly jen z televize, jsme najednou potkávaly osobně a byly s nimi součástí českého týmu. Hodně intenzivně jsem to vnímala.

Co se vám ještě vybaví, když se řekne „Mnichov 2002“?

Určitě povodně, které už bylo jasné, že se rýsují (živel tehdy ničivě zasáhl nemalou část ČR, včetně Prahy – pozn.), kvalifikace proběhla v hrozném dešti. Vybaví se mi také olympijská vesnice (tehdy vysokoškolské koleje), bylo to takové táborové, ale moc zajímavé. V obří jídelně se setkávaly všechny národy a pamatuju si, že jsem si nabírala jídlo s Heike Drechslerovou, na kterou jsem v roce 1988 koukala v televizi a ona tady ještě v roce 2002 závodila v plné síle.

Přepadá vás nostalgie?

Občas přepadne, ale rychle ji pošlu pryč, protože tyhle myšlenky nejsou před závodem žádoucí.

Jak tedy berete, že jste opět v Mnichově na „Evropě“?

Jako něco absolutně výjimečného, co se stává velmi málo lidem. Moc si vážím toho, že mohu být stále aktivní a v dobré formě. Kdyby mi někdo v roce 2002 řekl, že tady budu za dvacet let sedět a ještě jako oštěpařka, nedokázala bych si to představit.

Jste na sebe hrdá, že jste tak dlouho na dobré úrovni vydržela?

Slovo hrdá bych určitě nepoužila. Ale vím, jak je to těžké, když vidíte své vrstevníky nebo i mladší lidi než jste vy, se kterými jsme si řekli, vydržíme do Tokia, Zuzka (Hejnová), Ondra Synek (veslař, už také ukončil kariéru), Petr Svoboda (vyřadilo jej pro ME zranění), jak moc málo stačí k tomu, aby tady člověk nestartoval.

Jak tedy sama sebe vidíte?

Je to pro mě spíše neuvěřitelné, že tady v nějaké slušné formě můžu být. A není to samozřejmě jenom moje zásluha, je to podpora od rodiny, která funguje skvěle. Vždycky mě motivovaly příklady lidí v mém (nynějším) věku na vysoké úrovni a tak třeba budu také někoho motivovat. Na to jediné bych mohla být hrdá.

Jak se vám líbí stadion a jak se cítíte před závodem?

Krásné je celé prostředí tady, stadion je nádherný. Je tady taková pohoda – v hotelu je to samozřejmě úplně jiné než v roce 2002 – a i v týmu je dobrá pohoda. Doufám, že se na mě přenese, že mě trošku nakopne. Po posledním závodu jsem unavenější. Bude důležité projít kvalifikací, pak má přijet spousta lidí na finále, což věřím, že mě hodně zvedne. I když teď na stadionu byla třetina lidí, atmosféra byla obrovská. Z tohohle pohledu je to oproti loňsku otočka o sto osmdesát stupňů. Na atmosféru se moc těším.

Jaký scénář si v hlavě představujete jako ideální pro kvalifikaci?

Vůbec si ho nepředstavuju, nechávám to na té situaci. Jediné co si představuju, je technicky ideální hod. S technikou jsem měla poslední dobou trošku problémy, tak se snažím myslet na technicky dobrý hod.

Dorazí vám rodina plus „Bára ultras“?

Rodina dorazí i dost fanoušků, ale těch většina až na finále, takže první krok je postoupit z kvalifikace. Je ráno (skupina s B. Š. je ve čtvrtek od 10:15), takže je třeba se trošku více nabudit, myslím si ale, že se vstáváním zas takový problém nemám. Počasí se může obrátit, ale na něj také nemyslím, hlavní bude projít kvalifikací.

Kdo z rodiny dorazí?

Oba kluci, Lukáš i mamka. Pro kluky je to premiéra, jinak za mnou na závody nejezdí. Na jednu stranu trošku svazující, ale budou vysoko na tribuně. Musím k tomuhle říct, že bude hodně daleko k publiku, takže jednotlivec nejde tak slyšet. Ale na „kvaldě“ to tak nebude, tam určitě budou ráno slyšet i vidět.

Co by pro vás znamenala možnost zazávodit si ve finále velké soutěže?

Vždycky jsem byla pověrčivá. Jestli k finále tady v Mnichově dojde, tak to bude pro mě největší odměna za celou kariéru. S fanoušky, rodinou, prostě užít si ten finálový sobotní večer, to bude pro mě nejvíc. Já vždycky říkám, že už to nejde přebít, ale pokud k tomu dojde, tak si myslím, že tohle opravdu bude zase jinak „nejvíc“.