Staněk: Hlavně zůstat zdravý
Tomáši, jak momentálně probíhá vaše příprava?
Momentálně probíhá v posteli. Mám nějakou virózu, nejspíš to bude z té
změny počasí, tak jsem dostal na pár dní antibiotika a chci to vyležet. Jinak
jsme začali před čtrnácti dny. Je to zatím spíš taková podzimní klasika formou
kruháčů a běhání, aby se ten organismus rozdýchal a byl připravený na plnou
tréninkovou zátěž. Byl to nezvyk po takové dlouhé době, ale už se s tím pomalu
srovnáváme.
Jak bude vypadat z dlouhodobějšího hlediska?
Bude stejná jako každý rok. Začínáme tady v Čechách. Třetího listopadu
odjíždíme na soustředění do Špindlu, pak budeme čtyři dny doma, což bude takový
malý odpočinek, nakoupit potřebné věci a osmnáctého odlétáme na měsíc do
Afriky.
Chystáte se i na halu?
Máme v plánu, že v hale závodit budeme. Momentálně nevím, zda mám
splněný limit pro HMS do Portlandu. Ovšem přípravu budeme směřovat k hale a
uvidíme, jestli na to bude nebo ne. Doufám, že mi hala vyjde aspoň stejně, jako
v minulé sezóně.
Jaké máte ambice pro příští sezónu?
Zatím o tom příliš nepřemýšlím. Příprava je teprve na samotném počátku. Hlavně
chci zůstat zdravý a ambice si zatím nechám pro sebe. Nechci to zakřiknout.
Chci absolvovat přípravu naplno a podle toho to pak bude v kruhu vypadat.
Trénujete společně s Laďou Prášilem. Probíhá na
tréninku a v závodech nějaké hecování? Pomáhá vám vzájemná rivalita?
Neustále! (smích). Hecujeme se, když chodíme teď objemy v posilovně.
Sázíme se o různé blbosti. Jeden chce porazit druhého a pak se v tréninku i
víc zmáčkneme. Trénuje s námi ještě Martin Novák, takže to parádně
funguje. Myslím, že jsme dobrý tým.
V letošním ročníku diamantové ligy jste vybojoval svůj
premiérový bod? Jak si toho úspěchu ceníte a jaký to byl vlastně pocit tam
závodit?
Byla to moje první „diamantovka“ a nakonec to pro mě byl vrchol sezóny. Byl to
obrovský zážitek. Dlouho jsem tam chtěl startovat. Většina obsazení koulařských
závodu je dlouho dopředu plánovaná, tak je velmi těžké se tam dostat. Bylo to
na začátku sezóny, takže jsem úplně nevěděl, co od sebe mám čekat, a to třetí
místo, to byla fantazie. Užil jsem si to se vším všudy.
HME v Praze ani MS v Pekingu vám nevyšlo úplně podle
představ. V čem myslíte, že byla příčina?
Asi měsíc před Pekingem jsem si poranil na mítinku ve Finsku tříslo. Téměř
měsíc jsem neházel, což bylo ve finální přípravě na vrchol sezóny dost
nepříjemné. Přesto jsem do toho chtěl jít naplno, ale nešlo to. V hale si
myslím, že to bylo o hlavě. Bylo to doma a já jsem nejspíš ten tlak neustál. Forma
byla vyladěná skvěle, ale zradila mě technika.
Letošní rok byl zejména o soubojích Němce Storla a Američana
Kovacse. Proč myslíte, že právě tito dva koulaři tak vyčnívají?
Storl to je stálice světové koule. Je to neskutečně rychlý a výbušný koulař. Hodit
sunem přes 22 metrů, to je famózní výkon. Sun je hodně stabilní technika, takže
pokud ho ovládá, tak to je ten důvod, proč patří dlouhodobě k nejlepším na
světě. Oproti tomu Kovacs je klasickým americkým koulařem, takže je to o hrubé
síle a když to roztočí na plné pecky, tak to letí za 22 také.
Zdá se, že v té absolutní světové špičce je nepoměrně
více otočkářů než sunařu. Čím to podle vás je?
Myslím si, že to je tím, že v Americe, což je nejširší základna elitních světových
koulařů, v podstatě neznají sun. Podobné je to například i na Novém
Zélandu. Na sun musí být člověk hodně vysoký, aby hod dosáhl ideální dráhy. Takových
koulařů moc není. Otočkáři jsou obecně menší. Například já u sunu nedokážu
využít své dynamické schopnosti.
Jak jste strávil posezónní volno?
Odpočíval jsem. Vydali jsme se s přítelkyní na dvanáct dní na Krétu, aby
se trošku ohřál. Parádně jsme si tam odpočinuli. Pak jsem ještě jel na chatu na
Šumavu. Takže jsem si jsem nabral fyzické i psychické sily do další přípravy.
