Štefela: Mám ještě letos na velký výkon

Výsledek olympijského debutanta Jana Štefely v posledním bloku na Stade de France trochu zapadl ve stínu bronzu Nikoly Ogrodníkové. Přitom se jednalo - po dalších vysoko postavených Jakubu Vadlejchovi a Amálii Švábíkové - o čtvrté nejvyšší umístění atletické části olympijské výpravy v Paříži. „Už jsem se z toho vyspal a trochu pochopil, co se stalo a co mám příště udělat líp,“ říkal po návratu stále teprve 23letý svěřenec Jaroslava Báby.

V hlavní roli psychika

„Šlo o víc věcí dohromady, ale podle mě hrála roli hlavně psychika, proč finále nevyšlo. Byl jsem stažený, přitom je třeba být uvolněný. Celkem jsem se pral i s náběhem a buď jsem byl blízko nebo daleko. Nebyla tam tak rychlá levá švihovka, jak by bylo potřeba,“ vypočítává Štefela. Technické potíže ale nesvaluje na rychlý povrch, o němž mluvil po kvalifikaci. „Vše vyplývalo spíše z nastavení v hlavě,“ myslí si zpětně.

Moc si prý nepamatuje, jak se cítil v rozcvičení. „Ale když začala soutěž a 217 jsem dal až napotřetí, s tím, že se laťka klepe ještě teď, tak to není úplně fajne,“ přibližuje okamžiky, kdy trnul nejen on, ale mnohý český fanoušek. Honza měl k ruce Jaroslava Bábu se spoustou zkušeností. „Snažil se mě uklidnit, ať si to užiju a bojuju. Takže jsem bojoval, máme tři rány a v jedné to ‚musí vyjít‘. A samozřejmě mi radil různé technické věci, ale nějak mě tělo úplně neposlouchalo,“ popisuje soutěž, v níž pak sice zdolal 222 cm napoprvé, ale na 227 dvakrát lehce shodil a třetí pokus mu nevyšel vůbec.

Když ale má vzít soutěž jako celek včetně kvalifikace, už se mu pařížské vystoupení hodnotí lépe. „Přeci jen jde o deváté místo na olympijských hrách. A získal jsem zkušenosti do dalších olympiád, ještě minimálně dvě chci stihnout. A věřím, že z jedné z nich medaili dovezu,“ říká jen s lehkou nadsázkou ke své motivaci do budoucna.

Krátký odpočinek a pak hurá závodit

Poolympijský týden tráví Jan Štefela u rodičů v Zátoru hlavně relaxováním na rybách a pomocí na statku. „Není to práce, spíš koníček táty a já mu s ním rád pomůžu. Hlavně si potřebuju odpočinout od stadionu a od lidí,“ říká. Ještě si obojího užije dost protože sezóna pro ještě zdaleka nekončí. „Mám potvrzenou Diamantovou ligu v Polsku 25. a 30. srpna v Římě, 3. září bych chtěl jet do Rovereta, a pak ještě počítám s mistrovstvím ČR družstev v Táboře (8. 9.). Chci si napravit reputaci, vím, že mám ještě na velký výkon,“ říká s tím, že myslí i na limit pro „svět“ do Tokia v příštím roce. „Věřím, že 233 v mých silách je, když vše sedne.“