Svoboda: Ta atomovka ve mně pořád je
Měl jste startovat už
v neděli na závodech v Třebíči, ale nedošlo k tomu. Nyní je s otazníkem i vaše závodění na Odložilově memoriálu. Proč?
Všechno bylo v pohodě, cítil jsem se výborně, achilovka
nebolela, tříslo tolik nezlobilo, ale pak se stane, že si na normálním tréninku
trochu prošlápnu koleno. Bylo to minulý
čtvrtek a podle předběžného vyšetření tam není nic vážného, ale já už mám
strach z jakékoliv zprávy. Na mě, když se nějaký doktor podívá, vždycky něco najde. Jsou to věci, které se řeší extrémně dlouho a já už si
někdy připadám jako lhář, když říkám, že poběžím tam a tam a pak vyjede
startovní listina a Svoboda nikde. Je mi to trapné a omlouvám se za to, i když
to je mimo moje schopnosti to ovlivnit.
Co budete nyní dělat?
Odpoledne jdu k profesoru Kolářovi, který by mi mohl
udělat hloubkovější vyšetření a říct, jak velký to je problém a na základě toho
to budu řešit dál. Ale nechci nic uspěchat. Byl jsem tři roky doma a trápil se,
tak když už jsem tak blízko, nechci nic pokazit.
Kdyby vyšetření žádný
vážný problém neodhalilo?
Šel bych v sobotu trénink a kdyby se to ukázalo jako
možné, postavil bych se v pondělí na start. Odložil je skvělý mítink,
Juliska báječný stadion, přijedou kvalitní závodníci. Ale já
bych byl spokojený i jen s tím, kdybych v pořádku proběhl cílem. A
klidně jako poslední. Ten závod, pokud na něj dojde, bude o mně, ne o soupeřích.
Prostě zlomit to prokletí, které mě provází poslední tři roky.
Tak dlouho už nezávodíte...
Ani si nepamatuji, že by se nějaký atlet vracel po takto
dlouhé době na úroveň, na níž bych se chtěl vrátit já. A to je věc, která mě
děsí. Ale na druhou stranu, když udělám trénink, který je rychlý, tak si řeknu,
že na to musím kašlat, že to ve mně je. Držím se hesla - bolest dnes, zítra síla.
Jak nacházíte
motivaci s tak vytrvalou nepřízní osudu bojovat?
Jsou lidé, kteří mi svými pochybami dodávají sílu – zabal to,
už na to nemáš, jsi starej… Mně je 29 a vždycky jsem tvrdil, že překážkář
dozrává ve třiceti. Já jsem holt dozrával na rehabilitacích, pořád jsem pro
návrat něco dělal. Teď si strašně přeju ty, kdo mi nevěří, posadit na zadek
tím, že zaběhnu nějaký parádní výkon. I to je důvod, proč chodím na tréninky.
Abych dokázal, že na to mám. Ze začátku to třeba nebude nic moc, ale pak to
přijde. Jsem přesvědčený, že ve mně ta atomovka pořád je a bouchne. A to na
dráze.
Co vás v tom utvrzuje?
Zaběhl jsem si při posledním soustředění na Kanárech a těsně
po něm pár osobáků v tréninku. A to ještě při takových testech, které pro
mě vždy byly rozhodující ukazatelem formy. Mezeru mezi překážkami jsem zvládl za
0.98, tedy o setinu rychleji než v době, kdy jsem běhal stodesítku za
13.30. A také test na 50 m se stříškami na délku kroků, který jsem míval nejlépe
za 5.34, jsem tentokrát zaběhl za 5.21. Pro mě je to ukazatel jak rychlosti,
tak toho, že mi nohy jedou ve frekvenci. Vůbec by mě nenapadlo, že bych se mohl
o tolik zlepšit, ale bylo to tak.
Nemyslíte, že ve
vašich aktuálních problémech může svou roli hrát i psychika?
Asi ano. Vnitřní stres
dokáže udělat větší škodu, než když člověk běží a natrhne si sval. Věřím tomu,
že mými problémy jsou ty tři roky boje se zraněními. Hlava se mi dostala úplně někam jinam. Už to, že se bojím vylézt schody a koukám,
jestli na nich není kapička, abych náhodou neuklouzl... Připadám si jak blázen, ale zamiloval
jsem se do toho sportu tak hloupě a zažil v něm takové krásné chvíle, že
se jich najednou neumím vzdát. A ještě když člověk cítí, že na to má. Možná by
měl někdo přijít a dát mi facku s tím, abych se probral. Říct mi: Zkus to a když to
nevyjde, jdi od toho. Ono to tak možná brzy dopadne.
A na to jste připravený?
Ne. A nevím, jestli
budu.
Asi hraje roli i to,
že jste se fatálně zranil bezprostředně po největším úspěchu kariéry.
Přesně tak. Strašně dlouho mi trvalo naučit se neprohrávat.
Když jsem si stoupl na start a byli tam ti kluci černí, jak jim říkám, tak
dokud jsem si nepřipustil, že bych mohl vyhrát, tak jsem taky nevyhrál.
Stavíval jsem se do role outsidera. A když jsem to změnil, začal si věřit a
vyhrávat, tak mi dali zlatou medaili na krk a už jsem si s nima nezazávodil.
Přitom v celé předchozí halové sezoně jsem nebyl poražen. Je těžké smířit
se s tím, že to v sobě máte a nemůžete to prodat.
Včera na jeden šťastný
comeback došlo. Barbora Špotáková se vrátila po mateřské pauze ve velkém stylu.
Koukal jsem na ni. Já těmto comebackům hrozně fandím. A obzvlášť
Bára, po miminku, i když ona teda zaplaťpánbůh neměla zdravotní problémy… Je
hrozně krásné vidět, že přijde člověk, který to v sobě má a i po pauze jen
tak hodí a zvedne ruku - děkuju, děkuju,
vyhrála jsem a jdu domů. Doufám, že by to někdy mohl být i můj případ.