Svobodová: pořád se sžívám s technikou

Před rokem změnila trenéra a potažmo i některé technické prvky, na podzim se vdala za dlouholetého partnera, národního rekordmana na překážkách. A v mezidobí získala svoji první velkou medaili, když se v Helsinkách stala evropskou šampionkou. Jiřina Svobodová (na snímku) zkrátka prožívá turbulentní období, které jako by se podepsalo i na tom, jak a kolik skáče.

V sezoně se nejprve rozjížděla pomaleji, než u ní bylo v poslední době zvykem, pak přišlo velké zklamání na domácím mítinku Zlatá tyčka v Pardubicích, kde z pozice tváře a hlavního lákadla mítinku neskočila základ. „Něco takového se samozřejmě stane, ale mě to mrzelo hodně kvůli lidem, kteří se na mě přišli podívat,“ řekla na dnešní tiskové prezentaci marketingového uskupení Vittore team.

Chmurné myšlenky, které měla bezprostředně po pardubickém mítinku, se pokoušela rozehnat mimo jiné tím, že si pouštěla sestřih svého zlatého závodu z Helsinek. Magie zafungovala. Hned na následujících závodech v Doněcku se totiž blýskla 4. místem a především kvalitním výkonem 460 cm. Minulý týden ve Stockholmu své letošní maximum ještě o 4 cm vylepšila a dostala se až k útokům na vlastní národní rekord. „Ještě víc než hodnota výkonu mě potěšilo to, že mě skákání opět děsně bavilo a užívala jsem si ho. Teď můžu říct, že se do Göteborgu těším,“ vzkázala směrem k halovému mistrovství Evropy, na které zítra ve středu spolu s výpravou odlétá.

„Nejprve se chci pokusit o finále a v něm bojovat o medaili,“ říká svěřenkyně trenérů Ptáčníka a Lubenského z pozice závodnice s třetím nejlepším letošním výkonem z přihlášených. A také jako úřadující evropský šampionka zpod otevřeného nebe. To však podle ní nebude hrát žádnou roli.„Určitě to není tak, že bych si myslela, že když jsem mistryně Evropy, tak se všichni musí posadit na zadek. Tohle bude jiný závod, s jinými soupeřkami, na jiném místě,“ uvědomuje si Svobodová.

Dohromady je tyčkařek jednadvacet, včetně další české závodnice Romany Maláčové, která by se též ráda přiblížila finále. „Takové číslo je ideální, kvalifikace nebude moc dlouhá. Jinak je to tam za mnou v tabulkách dost našlapané, překvapila mě třeba Italka, ročník narození 1994 (Roberta Bruniová), která skočila 460 cm. Je vidět, že se na nás mládí začíná tlačit,“ poznamenává o osm let starší Jiřina, od podzimu již vdaná paní.

Na nové jméno si již zvykla, i když zpočátku to nebylo snadné. „Třeba když při jedněch závodech vyvolávali rozhodčí klasicky k pokusům: Maláčová... Morysková...a pak zahlásili paní Svobodová, tak mě to docela rozhodilo,“ líčí se smíchem. Na závodech v zahraničí ji však ještě často uvádějí pod dívčím jménem Ptáčníková. „ Že Svobodovou nikdo nezná. Asi tomu jménu budu muset vydobýt renomé,“ říká odhodlaně.

 A podobně hovoří, když se zamýšlí nad tím, kde se vzala nejistota, která ji při některých závodech doprovázela „Jakoby přišla právě s novým jménem. Pořád si totiž zvykám na změny v technice, a tak se mi v tréninku opravdu povede jeden pokus z pěti, šesti. Při soutěži mám přitom na každé výšce jenom tři. Musím se vrátit k té staré dobré Ptáčníkové. Vlastně ne, musím dokázat, že značka Svobodová je ještě lepší než byla Ptáčníková,“ prohlašuje.