Ten pocit už mi nikdo nesebere

Jak se cítíte jako mistr Evropy?
Jsem rád, že jsem mohl potvrdit očekávání, která na mě padala ze všech stran. Trošku mi padl kámen ze srdce.

Byl jste hodně nervózní po včerejší protrápené kvalifikaci?
Ne, naopak, byl jsem docela klidný. Když jsem se dostal do finále, tak ze mě nervozita spadla. Pak si to člověk už líp užívá. Snažil jsem se to brát lehčeji, trošku jsem se trápil, ale nakonec jsem dokázal zabojovat. Věděl jsem, že formu mám a jsem ji chtěl prodat.

Na vaši oficiální žádost posunuli rozběh, byl jste spokojen?
Malinko mi to pomohlo, nebyl jsem tolik na čáře, ale přesto ten rozběh byl kratší. Navíc při povrchu, který tady je, bych si rozběh posunul ještě o dost víc dozadu. Musel jsem dělat kompromis. Ale to je moje nevýhoda, podle regulí byl rozběh správně. Popasovat se s tím musím já.

Konzultoval jste to při závodě s trenérem?
Ano a docela mi pomohlo, když mi řekl, že potřebuju nohy trošku zaktivnit, ať tam klidně i zadrobím. A to byly jediné pokusy, které se nakonec podařily.

Říkal jste si po druhém pokusu, 83.72 bude stačit na zlato?
Právě, že ne. Podle toho, jak se závod vyvíjel, jsem malinko doufal, že by mohla být medaile, ale nic jsem neočekával. Mohlo se stát cokoliv, Iordan čekal na poslední pokus a publikum ještě hnalo domácího Mannia, nemuselo to stačit.

Ale asi se vám po druhém pokusu trochu ulevilo, ne?
Docela ano, bylo to pro mě důležité. Trošku si zajistit osmičku, aby člověk nemusel „nervit“ na třetí pokus. Potom jsem si i říkal, že by to mohlo stačit na medaili, což se nakonec potvrdilo.  Ale jsem rád, že jsem to potvrdil ještě dalším hodem v páté sérii.

Po závodě jste se jen tak usmál...
Já prožívám emoce spíš vnitřně. Mohu být spokojený, škoda jen, že mi nevyšel poslední pokus. Byla by to pěkná tečka pro publikum, zkusil jsem to.

Nepřemýšlel jste, že už poslední pokus nepůjdete?
Ne, jsou chvíle, které si musíte užít. A tohle byla jedna z nich, moje první velká medaile.

Zvedl vám šampionát sebevědomí vzhledem k olympiádě?
Myslím, že ano. Jsem rád, že jsem „dostal přes pusu“ v kvalifikaci. Kdyby se mi třeba podařilo hodit prvním pokusem a šel bych pryč, tak bych si asi vůbec neuvědomil problémy s rozběhem a povrchem a mohl bych se pak trápit ve finále. Tam jsme na to už dokázali najít nějaký recept.  Jsem rád, že jsem vyhrál, a že to nebylo zadarmo. Pýcha předchází pád, jak se říká…

Kolik jste už udělal rozhovorů?
Ani to nepočítám…pár rozhovorů jsem musel dát.  Ještě mě čeká tiskovka, dopingovka, je to dlouhý večer.

Nebojíte se, že budete teď místo olympijské přípravy pár dní v kolotoči?
Já doufám, že to trochu zkrotíme. Já když říkám Honzovi, že musím ještě zařídit toto a že se mnou chtějí mluvit novináři, tak on mi říká, ať se na vše vykašlu. Myslím si, že se budeme snažit před vším trošku schovat a soustředit se jen na přípravu.

Půjdete svou první velkou medaili oslavit?
Snad ano, odlétáme až v sobotu, tak čas bude.

Kam si medaili vystavíte?
Určitě ji vystavovat nebudu, nemám žádné takové místo, kam bych ji dal. Že bych se kochal. Pro mě je důležitý pocit, že jsem to v této chvíli dokázal a ten už mi nikdo nesebere.

Myslíte, že by medaile mohla povzbudit i další reprezentanty, kteří jsou ještě ve hře?
Doufám, že ano. Myslím, že pro náš tým to bude úspěšný šampionát, máme ještě hodně želízek v ohni. Bude se ještě na co dívat.

Jste mistr Evropy, máte titul, který váš trenér nikdy nezískal…budete si teď tykat?
Já mu budu vždycky vykat a budu to dělat rád. Je pro mě vzorem.