Ultramaratonec Brunner druhý na Spartathlonu
Britský voják a milovník Řecka a vytrvalostního běhu Johna Faden v roce 1982 zkoušel, jestli se dá dostat z Atén do Sparty po nohou za den a půl. A zvládl to skutečně za 36 hodin. Rok nato se běžel seriózní závod, který letos napsal už 35. kapitolu.
A jednalo se o mimořádně kvalitní ročník. Vždyť rychlejší než šampion Sorokin byl v historii závodu pouze rekordman Yiannis Kouros při svých čtyřech vítězstvích v 80. letech. Radek Brunner vylepšil svůj výkon z předešlého roku o hodinu a 18 minut (letos 22:49:37, loni 24:07:29) a v dlouhodobé listině mu patří deváté místo, jen Řek Kouros, Litevec Sorokinem, Američan Jurek a Ital Cudin byli v historii rychlejší. I letos třetí Nikolaos Sideris by s výkonem 22:58:40 vyhrál většinu minulých ročníků (jen 8x z 34 případů by byl druhý).
O ženách platí velmi podobná slova: do historické elitní desítky, v níž nyní není výkon starší roku 2012, se dostaly nejlepší čtyři ženy, medailistky okupují dokonce top 5, kde najdeme pouze data z let 2015, 2016 a 2017. Vítězná Polka Bereznowská časem 24:48:18 překonala skoro o 19 minut rekord Američanky Nagyové, předloni 25:07:12. Druhou příčku obsadila Zsuzsanna Marazová z Maďarska (25:43:40), třetí další Polka Aleksandra Niwińská (26:28:48).
Přes skvělý výsledek Brunnera by neměly zaniknout úspěchy dalších českých ultramaratonců, Desátým mužem byl Martin Hokeš (25:52:29), sedmnáctým Roman Tomášek (27:27:49). Více zástupců z jedné země má v nejlepší dvacítce pouze Japonsko – čtyři, jejich nejlepší borec Ishikawa doběhl čtvrtý a jako poslední zvládl za méně než den (23:20:56). Za ním následovali Bialobrzeski a Sagan, dvojice vytrvalců z Polska. Jedinou Češkou v závodě byla na pěkném dvacátém místě Tereza Gecová (32:46:00).
Brunner: Nejsme žádní „nadlidi“
S druhým mužem Spartathlonu, 42letým Radkem Brunnerem (* 5. 12. 1974), si povídal Jiří Šoptenko.
Do Spartathlonu s datem 29. a 30 září 2017 šel Radek cílem vylepšit loňský čas i umístění. „Přesto jsem si moc dobře uvědomoval, že zopakovat nebo vylepšit dobrý výsledek je pokaždé těžší, než uspět poprvé. Věděl jsem, že poběží mistr světa na 24 hodin z Belfastu Japonec Ichikawa, stříbrný Polák Bialobrzeski nebo loni druhý Spartathlonec Bonifiglio (a letos druhý na Badwateru). Polák mi před měsícem napsal, jak na tento závod trénuji, v jakých poběžím botách a jaké jsem měl loni mezičasy. Na vše jsem mu odpověděl, ale z mezičasů jsem mu řekl jen korintský (po cca 80 km),“přiznává Radek Brunner s úsměvem.
Jasný plán: začít stejně, zrychlit až po stovce
Letošní konkurence tedy byla na první pohled kvalitnější než loňská, Radek však podle absolvovaných tréninků věřil, že by on sám mohl běžet o hodinu rychleji než před rokem. „To se potvrdilo, ale nakonec se našel jeden soupeř, který byl lepší. Do závodu jsem si sebou nesl napsané loňské mezičasy. První stovku jsem chtěl rozběhnout podobným tempem jako loni a zrychlovat až v dalších fázích závodu. Nakonec jsem na ni dorazil o 15 minut dříve než před rokem (8:04), ale co bylo nejdůležitější, cítil jsem se stejně dobře. Jen mě trochu bolela stehna, ale to je po 100 kilometrech běhu přirozené,“ popisuje Brunner.
V první čtvrtině závodu běžel Radek na čtvrtém až šestém místě, poté se posunul na druhou pozici za Litevce Sorokina. V následujících 100 kilometrech stoupl náskok na loňský čas na 25 minut. „Běželo se mi velmi dobře, ale co mě nejvíce potěšilo, že jsem nejtěžší stoupání na trati mezi 148 – 159. kilometrem (převýšení 813 m) zvládl s mnohem lepším pocitem a rychleji než v předešlém ročníku. Náskok na osobní rekord narůstal i nadále, na dvoustém kilometru to bylo už 40 minut. V té chvíli jsem si spočítal, že pokud poběžím zbytek závodu tempem 6:00/km (členitý terén, občerstvovačky), měl bych se dostat pod hranici 23 hodin.“
Bitva s domácím Siderisem
V té chvíli Radek ještě netušil, jak náročný souboj na něho čeká ve zbývající části závodu a že poběží ještě o dost rychleji. „Na 210. kilometru se vedle mě ze tmy vynořil Řek Sideris, ještě více zrychlil a zmizel mi do tmy. Měl zhasnutou čelovku, myslím, že šlo o psychologický efekt. V tu chvíli jsem měl pocit, že je na tom skvěle. Dobíhající běžec je na tom pokaždé lépe, zatímco dobíhaný trochu v křeči. O čtyři kilometry později jsem však Řeka zahlédl přibližně 200 m přede mnou pod lampou umělého osvětlení. To byl naopak hodně povzbudivý pocit.“
Zanedlouho Radek svého soupeře doběhl, a když jej míjel, přidal na tempu a vytvořil si náskok. „On mi to pak ještě jednou vrátil a začal mi utíkat. Ještě dlouhou dobu jsem cítil, že bych jej mohl doběhnout, ale 10 km před cílem jsem v to již příliš nevěřil. Zvláště, když jsem se dověděl, že má Japonec běžící za mnou 20minutovou ztrátu. To už jsem se začal smiřovat se třetím místem. Po chvilce jsem však před sebou zahlédl mžourající čelovku a pomyslel si, že je to Sorokin. Byl to ale Řek, který si konečně nasadil čelovku. Blížila se občerstvovačka, ale já ji vynechal a využil možnosti získat si náskok.“
Když jsem Siderise doběhl, (on) natáhl ruku, abychom si plácli, což pro mě bylo znamení, že již boj o druhé místo zabalil. Řekl jsem mu, že se uvidíme ve Spartě a ať nepospíchá a nestresuje se, že je za námi 20minutová mezera. A ihned jsem zrychlil a následující kilometr zaběhl za 4:13/km. Byl to můj nejrychlejší kilometr z celého závodu... I poté jsem udržoval o něco rychlejší tempo než předtím, aby mě Řek nedoběhl, navíc jsem tušil, že bych mohl zaběhnout čas pod 23 hodin.“
Česko-řecký souboj ubral z vysněného Radkova času dalších 12 minut. Závodník klubu SK Babice se tak mohl v cíli radovat z času 22:49:37, což odpovídá průměrnému tempu 5:35 minuty na kilometr. Byl tedy o 1 hodinu, 17 minut a 8 vteřin rychlejšího než loni, kdy běžel 24:07:29, tedy 5:54,1/km. Radek tak letos každý kilometr běžel o 19,1 sekundy rychleji.
Vítězný Sorokin si při závodě udržoval na Radka 20 až 50 minutový náskok. „Věděl jsem, že při dvou 24 hodinovkách napálil tempo, poté výrazně zpomalil, ale přesto zaběhl přes 260 km. Na MS v Belfastu rozběhl závod pomaleji a dosáhl výkonu 244 km. I proto jsem předpokládal, že rozběhne Spartathlon rychle. A to se přesně stalo. Měl před námi obrovský náskok již ve chvíli, kdy jsme vybíhali z Atén. Očekával jsem, že mu dojdou síly. Po závodě jsme spolu mluvili na hotelu a on se mi přiznal, že si to myslel také. Byl překvapený, že mu síly vydržely až do konce.“
Bez krize a zúročení zkušeností
Podobně jako loni nepřišla ani letos žádná větší krize. „Chtělo se mi jen dvakrát zvracet, ale pokaždé jsem ten pocit zahnal. Na stovce jsem si pro sebe říkal, už chybí jen 146 km, pak jen 100 km, ale v kopcích přibývaly kilometry pomaleji. 70 km před cílem jsem si opakoval, že takovou vzdálenost běhám i v tréninku, podobně jsem si psychicky vysvětloval, že mi zbývá jen 50 a 40 km. A ve chvíli, kdy mi chybělo do cíle 10 km, tak mi pomohlo, když jsem si vzpomněl, že na takovou vzdálenost často vybíháme ráno z Horních Počernic s kamarádem Martinem Kopřivou.“
Atmosféra na trati i v závěru závodu byla i letos vynikající. „Velké množství fanoušků stálo na občerstvovačkách (i v noci), ve vesničkách nám pak fandili lidé sedící na židličkách nebo v zaplněných hospodách a restauracích. Ve Spartě mě doprovázelo 10 kluků na kolech, na začátku kolonády pak běžci se zapálenými fakulemi, kteří se mnou doběhli až do cíle.“
Ihned po doběhu si vzali všechny medailisty do parády lékaři. „Čekalo jich na nás pět, zatímco Sorokin už ležel na infuzích. Každý nás vyšetřil jiným způsobem. Měřili nám EKG, tlak, různými přístroji zkoumali srdce. Když jsem přijel na hotel, měl jsem na sobě nalepeny elektrody z EKG, které mi lékaři zapomněli sundat. Ležel jsem tam asi hodinu a půl, ale jakmile začalo dobíhat více běžců, podívali se na mě lékaři způsobem, že už vypadám dobře a že bych měl uvolnit lehátko dalším,“ směje se Radek.
Svoji roli jistě sehrály i zkušenosti, načerpané z předchozích dvou účastí. „Při prvním startu jsem nevěděl, co od závodu očekávat a trochu jsem se šetřil kvůli nadcházejícím kopcům. Loni jsem věděl, že mohu běžet rychleji, protože kopec není až tak náročný. Pamatoval jsem si i občerstvovačky a mohl si tak nechat lépe připravit na jednotlivých kontrolních bodech nápoje a jídlo – zjistil jsem, kde mají dobrou polévku, brambory nebo rýži. Ionťáky od Enervitu jsem měl letos v práškově formě v krabičkách od kinofilmu na checkpointech. Dosypával jsem si je do 3 dl lahví s vodou a za závod jich vypil 40. K jídlu jsem snědl za závod několik energetických tyčinek a také agávový sirup.“
Důležitou roli hraje při Spartalonu i počasí. „Loni bylo přes den větší teplo, letos dosáhla teplota ve stínu přibližně 25 stupňů Celsia. Bylo spíše pod mrakem, ale o to větší dusno. Mně ale velká vedra nevadí. V noci bylo z důvodu zatažené oblohy tepleji a i proto jsem mohl běžet celý závod v triku s krátkým rukávem. Vítr nám foukal z boku nebo do zad.“
Nejen Brunner
Radek měl velkou radost i z dalších českých běžců. „Z výkonů, které jsme tu jako tým předvedli, jsem naprosto nadšený. Je skvělé, že všichni Češi doběhli do cíle v limitu. Úžasných časů dosáhli Martin Hokeš s Romanem Tomáškem, rovnoměrně jako pila běžel Pavel Marek, fantastický výkon předvedla Terka Gecová a neztratili se ani další Češi.“
„Spartathlonisté“ nabírají mezi běžeckými fanoušky na popularitě. Kde hledat příčiny? „Možná to bude tím, že jsme dokázali, že Spartathlon není během pro nadlidi, ale pro normální běžce. Pokud někdo poctivě trénuje, je šance, že závod dokončí. Dříve byli Spartatlonisté považováni za šílence, na startu stávali jeden až dva Češi, ale časy se změnily. Očekávám, že by mohlo příští rok vyrazit do Řecka až patnáct Čechů,“ myslí si druhý muž letošního ročníku.
Stejný trénink, jiná intenzita, lepší forma
„Na MS v běhu na 24 hod jsem byl s dosaženým výkonem maximálně spokojený, protože jsem musel předtím kvůli prasklému menisku a náznaku únavové zlomeniny trénink zredukovat. Věřil jsem, že pokud budu zdravý, dopadne Spartathlon dobře. Třetí a druhý měsíc před ním jsem běhal podobné tréninkové schéma jako loni, některé dny jsem vyběhl až třikrát. Každá z fází byla až nepochopitelně rychlejší než předchozí.“
„Měsíc před Spartathlonem jsem absolvoval Baroko maraton ve stejném čase jako před rokem, ale po přeměření trati se zjistilo, že byla o kilometr delší než v předchozích ročnících. Následující 4 týdny jsem zopakoval do puntíku poslední čtyři týdny tréninku z loňska. Všechny jsem je odběhal na stejných tepech, ale o 10 – 20 sekund na kilometr rychleji. Jediným tréninkem, který jsem musel vynechat, byl 40km běh po sobotní sedmdesátce, tři týdny před Spartahlonem (voda v koleni).“
„Dá se říci, že jsem měl celé léto z tréninku skvělý pocit. Vše jsem odběhal v pohodě až na sobotní trénink týden před startem (20 km), kdy jsem se cítil dost unavený. Stačilo se ale jen podívat na zápis do tréninkového deníku z loňského roku, kde bylo napsáno „tuhé nohy, unavený“. To mě uklidnilo.“
Další plány
„V prosinci bych rád vyrazil na 24hodinovku do Barcelony, kde se pokusím o vylepšení osobního rekordu. Jiné závody do té doby neplánuji. Vše bude záležet na tom, kdy přijde chuť opět začít s běháním. Loni mi po Spartatlonu chvilku trvalo, než jsem chytil správnou motivaci. Cíl mám splněný a budu přemýšlet co dál.“
„Příští rok se pokusím zdolat 7hodinovou hranici v běhu na 100 km, ale MS na této trati je měsíc před Spartatlonem. Účast na něm se pro mě stala v posledních letech tradicí. Do Řecka pojedu opět bojovat o co nejlepší výkon. Myslím, že mi Spartathlon profilem trati, atmosférou i vyšší teplotou vzduchu ideálně sedí. V žádném případě nebudu brát účast na tomto závodě za výlet s tím, že jsem si tam své již odsloužil. Na Spartathlon jsem dřel téměř každý den a nerad bych dával někomu svůj skalp zadarmo,“ uzavírá Radek Brunner.