Velké triumfy navzdory osudu – 4. část
Gail Deversová je rodačkou ze Seattlu, ale vyrůstala v jižní části Kalifornie. Již od začátku své kariéry zdatně kombinovala hladký a překážkový sprint. Už v devatenácti letech uměla stovku pod jedenáct vteřin (10.96). Navíc byla i špičkovou dálkařkou s osobním rekordem 665 centimetrů, který si v následujících sezónách ještě vylepšila. První velký úspěch přišel v roce 1987, kdy vyhrála stovku na Panamerických hrách v americkém Indianapolis a vylepšila si osobák na 10.85.
Hlavní motivací pro ni byl samozřejmě zisk medaile na olympijských hrách v jihokorejském Soulu. V americké kvalifikaci sice skončila na stovce až čtvrtá, ale přesto na olympiádu odletěla, jelikož se kvalifikovala na stovce s překážkami. I na této distanci patřila v Soulu se sezónním výkonem 12.61 k favoritkám na cenný kov. Překvapivě však vypadla již v semifinále. Už tehdy ji trápily neustávající bolesti hlavy.
Po návratu ze Soulu bylo jasné, že se děje něco vážného. Bolesti hlavy neustupovaly, navíc často omdlévala, zatmívalo se jí před očima a třásly se jí ruce. Místy také ztrácela paměť a dramaticky ubývala na váze. V pouhých dvaadvaceti letech pak přišla velká rána. Byla jí diagnostikována Gravesova choroba, která se projevuje zvýšenou činností štítné žlázy. Gail byla nucena podstoupit chemoterapii a masivní ozařování. Tato drastická léčba si ovšem vyžádala tvrdou daň. Radiace Deversové popálila nohy a vážně hrozilo, že jí lékaři budou muset obě dolní končetiny amputovat. Tomuto stavu příliš nepomohla ani hormonální léčba. V nejtěžších momentech nemohla téměř chodit a musela se plazit nebo být nesena. Byla to ale jediná možnost. Pokud by chemoterapii a ozařování nepodstoupila, zbývaly by jí pouhé dva měsíce života. Po ukončení léčby naštěstí problémy ustoupily.
Deversová se nevzdala a ihned, jak to bylo možné, se vrátila do tréninku. Bylo až neuvěřitelné, s jakou rychlostí se dokázala vrátit do formy. Už o rok později zaklekla do závodních bloků a její výkony byly opět špičkové. Hned na mistrovství světa v Tokiu 1991 si dosprintovala pro stříbro na stovce překážek, čímž odstartovala sérii medailových úspěchů. Na stovce se stala dvojnásobnou olympijskou šampionkou na hrách v Barceloně 1992 a Atlantě 1996, kde navíc přidala druhé zlato s americkou štafetou. Je pětinásobnou mistryní světa pod otevřeným nebem. Na světovém šampionátu ve Stuttgartu 1993 dokonce získala mistrovský double, když opanovala stovku s překážkami i bez. Čtyřikrát se také stala královnou halového mistrovství světa. Třikrát získala zlato na hladké šedesátce a jednou zvítězila na té překážkové. K tomu má doma ještě další čtyři stříbra z halových i venkovních světových šampionátů.
Poslední medailová radost přišla na halovém mistrovství světa v Budapešti, odkud si odvezla zlato z hladké šedesátky a stříbro z šedesátky překážek. Následně opustila závodní dráhu, kvůli mateřským povinnostem. Ovšem už o rok později se dokázala vrátit a v 41 letech ovládla na šedesátce překážek v kvalitním časem 7.86 kvalitní halový mítink Millrose Games. Následně už absolvovala jediný závod v Paříži a poté pověsila tretry na hřebík. Neuvěřitelných sedmnáct let po svém největším životním boji.
