Vondrová věří v úspěšný comeback

Lado, uplynulou sezónu vám výrazně zkomplikovaly táhlé zdravotní problémy. Podařilo se zjistit, o co se konkrétně jednalo?

Bylo toho víc. Začalo to bakteriální infekcí, kterou jsem si přivezla z mistrovství světa štafet. Pak už se to táhlo celou sezónu, kdy jsem balancovala na tenkém ledě s antibiotiky a tréninkovou zátěží. Do tréninku jsem naskočila relativně brzy, protože tlak směrem k mistrovství Evropy a olympijským hrám byl velký. Až po olympiádě jsem se nechala vyšetřit přímo na infekčním oddělení, kde mi objevili velkou streptokokovou infekci, a to byl nejspíš původce všech těch problémů.

V čem vás všechny tyto komplikace nejvíce omezovaly?

Cítila jsem se jako na houpačce. Po návratu z Baham jsem měla vážné respirační potíže, kdy jsem se často dusila a při závodech cítila, že mi na třístovce nestačí dech. Tělo se začalo v zátěži bránit. To jsme sice pak vyřešili, ale pokračovalo to tím, že jsem měla každý druhý den teplotu a byla hodně unavená. Na závodech jsem nebyla schopna podat stoprocentní výkon, protože tělo na ně nebylo připraveno a dávalo mi zpátečku.

Neměla jste obavu, že můžete přijít o olympijské hry?

Popravdě, když jsem odjížděla dříve z mistrovství Evropy, tak to bylo úplně poslední, na co jsem myslela, zda zvládnu odletět na olympiádu, protože nakládat si další takovou negativní myšlenku do celého toho koloběhu, to bych taky nemusela ustát. Snažila jsem se dát co nejrychleji do kupy a zapomenout nato, co se stalo, protože to bylo hodně bolavé. Tím pádem jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že bych měla přijít o další vrchol. To by mě dost shodilo.

Jak náročná pro vás byla po psychické stránce samotná olympiáda?

Olympiáda byla obtížná hlavně v tom, že jsem věděla, že ty moje problémy přetrvávají, ale neventilovala jsem to ven. Bojovala jsem s tím sama v sobě a snažila si nalhávat, že to je hlavně v mojí hlavě a mám v sobě přeci dvoje antibiotika, tak to nějak zvládnu. Některé tréninky vypadaly nadějně, ale jiné byly doslova tragické a já nevěděla, jakou kartu si v tomto směru na olympiádě vyberu. Malým zázrakem byl rozběh, kdy jsem sice nezaběhla nějaký zázračný čas, ale na to, jak jsem se cítila, tak se jednalo o celkem úctyhodný výkon. Před opravným během už jsem byla ovšem vyčerpaná tak, že se mi nedařilo ani pořádně rozcvičit. I když jsem chtěla strašně uspět, tak tělo bylo po celé sezóně už unavené. Myslím si, že hlavu jsem měla na olympiádě nastavenou nejlépe ve své dosavadní kariéře, ale tělo se obejít nedalo a dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Jak těžké se bylo srovnat s tím, že takový problém přišel právě v olympijské sezóně?

Bylo hodně smutné, že to vyšlo zrovna na olympijskou sezónu. Hodně mě mrzelo i mistrovství Evropy, když jsem strašně chtěla běžet individuální závod, ale byla jsem na tom vážně špatně a trenér s šéflékařkou se rozhodli, že bude lepší, když na čtvrtku nenastoupím, což pro mě byl velký šok, protože nejsem zvyklá se takhle vzdávat a hodně jsem bojovala za to, abych mohla běžet. Hlavně pro mě bylo těžké se srovnat s tím, že jsem měla před Bahamami opravdu dobře natrénováno a cítila se skvěle. Celá sezóna pak byla po psychické stránce hodně těžká, ale já jsem celkem dobrá v zapomínání dobrých i špatných věcí. Moc se nevracím do minulosti. Snažím se hledět dopředu. Prostě se to stalo, ale teď mě čeká další sezóna. Že se tahle nepovedla, mě nějakým způsobem sice ovlivnilo, ale musím si z toho vzít, že i takové špatné okamžiky mě můžou posílit.

Nyní už můžete trénovat naplno?

Teď už trénuji bez omezení. Měla jsem pět antibiotických injekcí a momentálně jsem na soustředění v Jihoafrické republice. Vracím se 21. prosince a čeká mě ještě poslední antibiotická injekce. Trénuji normálně a cítím se dobře, ale je znát, že moje imunita je pořád oslabena. Přeci jen stále trénuji pod antibiotiky a jsem náchylnější na takové ty podzimní virózky. S Karolínou Velebovou na tom ovšem pracujeme a věřím, že to budeme mít pod kontrolou. Soustředění v teple mi hodně pomohlo, protože nejsem v Čechách v tom sychravém počasí. Tady se cítím mnohem lépe.

Čím si vás získala právě Jihoafrická republika, že se tam ráda vracíte na soustředění?

Velkým benefitem je travnatá dráha na stadionu. Doma jsem zvyklá běhat po fotbalovém hřišti a tady jsem schopná odběhat kvanta tréninku, a přitom pošetřím moje bolavé kotníky. Je tu skvělé zázemí. Mám vše, co potřebuji. Jezdí sem atleti z celého světa a je příjemné v tom pobývat. Na druhou stranu zde není tolik českého osazenstva, což je pro mě, jako pro někoho, kdo trénuje sám v Pardubicích a má rád svůj klid také lepší než mít kolem sebe hromadu Čechů, což může být někdy při tréninku trošku rušivý element. Je tu klid, pohoda a vždy mi zde zatím příprava vyšla dobře.

Už tušíte, jak bude ve vašem podání vypadat halová sezóna?

Trenér s manažerem na tom už pracují. Určitě bych měla startovat na Czech Indoor Gala, ale předtím si chci ještě střihnout nějaké veřejné závody. Ještě nevím jaké, protože se v lednu chystáme na deset dní do tepla, abych se ušetřila běhání v hale, ale i proto, že v létě jsem moc nezávodila, tak bych ráda nějaké veřejky na rozjezd šla a pak přijde první ostrý start v Ostravě. Co se týká dalších mítinků, tak bude hodně záležet právě na tom, jak zaběhnu na Czech Indoor Gala. Vzhledem k tomu, že letos venku jsem nic nepředvedla, tak musím zazářit teď v hale.

Letošní halová sezóna má hned dva vrcholy. Chystáte se na oba?

Mistrovství Evropy máme v plánu určitě a uvidíme, jak se mi bude dařit. Pokud bych byla ve formě, tak by se ráda kvalifikovala i na halový svět, protože by byla škoda tam nejet. Byl by to dobrý návrat po neúspěšné sezóně.

Mistrovství světa se v příštím roce koná až v druhé polovině září? Vítáte to nebo byste raději volila tradiční termín?

Vlastně nevím, zda je to plus nebo mínus. Bude hodně záležet na trenérovi, jak postaví přípravu. Důležité bude zůstat hlavně zdravotně v pořádku, ale zas tak našlapaná ta sezóna předtím není. Bude tam mistrovství Evropy družstev a pak bude dost času se připravit na mistrovství světa. Ten termín víme hodně dopředu, a tak s tím musíme pracovat.

V podstatě od roku 2018 jste byla na čtvrtce českou jedničkou. Letos po vás tuto pozici pomyslně převzala Lurdes Gloria Manuel. Připouštěla jste si vůbec někdy, že jste nejlepší Českou v této disciplíně?

Já jsem si to nikdy nějak nepřipouštěla. Mně tohle tlachání ve smyslu české jedničky nějak neutěšuje, protože status české jedničky vám nic nezaručí, pokud nejste na dostatečné mezinárodní úrovní. Takže pokud bude Lu běhat 50.5 a já za ní budu běhat 50.6, tak se klidně spokojím s českou dvojkou, pokud budu v ten moment vědět, že to je to, na co mám. Nikdy jsem se neplácala po ramenou, že jsem nejlepší v České republice. Já chci být hlavně zdravá a běhat rychle.

Lu se letos představila ve skvělém světle. Kam až myslíte, že sahá její potenciál?

Lu má beze sporu velký potenciál a záleží, jak ho uchopí. Pořád je hodně mladá. Myslím, že jsme všichni věděli už předtím, než letos tak vylétla, že to v těch nohách prostě má. Doufám, že svůj talent využije správně a dočkáme se od ní nějakých pěkných časů.

Ženská čtvrtka v posledních dvou letech zažívá obrovský progres. Jak se na to díváte?

Co se teď děje na ženské čtvrtce, je něco neskutečného. Nevím, čím to může být. Samozřejmě se to někdy přelévá z disciplíny na disciplínu. Je potřeba to uchopit motivačně a zamyslet se nad tím, jakým způsobem můžeme držet krok s konkurencí, protože se neposouvá jen svět, ale i Evropa.

Neláká vás třeba přechod na čtvrtku překážek, kde až na pár výjimek ten progres není takový a jistě by bylo momentálně minimálně na evropské úrovni o něco jednodušší na ní uspět?

Po olympiádě, když jsem měla volno a čekala na výsledky, tak jsem si dala pár tréninků nad překážkami a docela by mě to asi bavilo, ale nemám prostě cit pro rytmus. Pokud mi to ale zdraví dovolí, tak bych si v sezóně někdy ráda třeba překážky zaběhla. Z dlouhodobého hlediska v tom ovšem nevidím svou cestu.

Trénujete pod vedením svého životního partnera Honzy Volejníka. Jak náročné to je, když spolu trávíte čas doma i na tréninku?

Ze začátku jsem se toho hodně bála, ale žijeme spolu dlouhou dobu. Samozřejmě si to zprvu chvíli sedalo, ale nemyslím si, že to bylo tím, že jsme partneři. Přechod k novému trenérovi vždy potřebuje nějaký čas na adaptaci. Trošku jsem se obávala toho, zda budu cítit k Honzovi jako trenérovi dostatečnou autoritu, a že mu do toho budu moc kecat, což se naštěstí nestalo. Stoprocentně mu věřím. Začalo mě to hodně bavit. Myslím, že jsem se v mnoha směrech zlepšila, i když to zatím není tolik vidět, ale věřím, že bude. Oba jsme takoví atletičtí blázni, takže se o tréninku bavíme často i doma, ale osobní život od toho atletického dokážeme dobře oddělovat. Do konfrontací se samozřejmě dostáváme, protože jsem dost temperamentní. Ale není to tak často, jak jsem se obávala. Až jsem překvapená, jak dobře to funguje.