Ze čtvrtkaře mílařským světovým šampionem

Manangoi se narodil v Ntulele v okrese Narok, tedy ve stejném kraji, kde vyrostl světový rekordman a olympijský vítěz na 800 metrů David Rudisha. Zajímavostí je, že Elijahův otec Nelson je bývalým keňským reprezentantem na 400 metrů a jeho tradičním rivalem byl otec Davida Rudishy Daniel, držitel stříbrné medaile z olympijských her v Mexiku 1968 ve štafetě na 4x400 metrů.

Pan Nelson Manangoi byl úspěšný též v jiném ohledu. Měl totiž hned pět manželek a Elijah je jedním z jeho pětatřiceti potomků. Svůj talent začal ukazovat již velmi brzy. „Každý den jsem běhal tři kilometry do školy a i mezi ostatními chlapci jsem byl jasně nejrychlejší. Od dvanácti let jsem pak začal závodit a lidé mi říkali, že mám talent na běh,“ vzpomíná.

Ještě v roce 2013 patřil tehdy dvacetiletý Manangoi mezi nejlepší čtvrtkaře ve své zemi. V červnu toho roku si vylepšil osobní maximum na této distanci na 46.5 a skončil na čtvrtém místě při keňském národním šampionátu. Jeho hlavním cílem byla nominace na světový šampionát v Moskvě. To se mu ovšem nepodařilo, když v kvalifikačním závodě doběhl na šestém místě v čase 47.33. Prožil tak velké osobní zklamaní a začal hledat novou výzvu. „Byl jsem hodně zklamaný, že se mi nepodařilo kvalifikovat do národního týmu a řekl svému trenérovi Bernardu Oumovi, že chci zkusit patnáctistovku. On mi odvětil, že budeme trénovat na osmistovku, ale já tak nějak uvnitř sebe cítil, že musím přejít přímo na patnáctku. Vždy mi v tréninku šlo běhání delších úseků a vzpomínám si, že mi můj tehdejší kouč Colm O´Connel řekl, že se jednoho dne stanu světovým šampionem na 1500 metrů,“ vzpomněl na proroctví irské trenérské legendy, která připravuje mladé keňské běžce v Itenu.

Že se Manangoi rozhodl správně, potvrdila hned následující sezóna. Krátce před keňským národním šampionátem dokázal teprve ve svém třetím závodě na 1500 metrů zaběhnout skvělý čas 3:35.00 a tehdy podlehl pouze svému zkušenějšímu reprezentačnímu kolegovi Ronaldu Kwemoiovi. Svou zemi pak reprezentoval na hrách Commonwealthu v Glasgow v témže roce. V samotném závodě ho ale výrazně limitovalo zranění šlachy a skončil až na dvanáctém místě daleko za vítězným krajanem Jamesem Maguthem. Stále však věřil, že přechod na patnáctistovku byl správným rozhodnutím.

Vynaložené úsilí se mu vyplatilo hned v nadcházejícím roce 2015. Nejprve si doběhl pro svůj premiérový keňský titul a následně si třetím místě na keňských „Trials“ zajistil účast na světovém šampionátu v Pekingu. Těsně před vrcholem sezóny si navíc dokázal na mítinku Diamantové ligy v Monaku vylepšit osobní rekord na 3:29.67. Na mistrovství světa pak vybojoval stříbrnou medaili za svým idolem, reprezentačním kolegou a dobrým přítelem Asbelem Kipropem. „Věděl jsem, že mám na medaili, ale získat stříbro, to bylo něco úžasného. Od Asbela jsem se toho hodně naučil. Je jako můj bratr. Předal mi mnoho zkušeností a vždy mi přál úspěch. Dokonce, i když se mi ho později podařilo porazit, byl tu pro mě,“ oceňuje hodnoty Asbela Kipropa.

Také olympijský rok 2016 začal pro Manangoie dobře, když si se hned v pěti mítincích Diamantové ligy vešel mezi trojici nejlepších. V Římě dokonce dokázal zvítězit. O to větším zklamáním pro něj bylo vystoupení pod pěti kruhy. Hned v rozběhu si totiž poranil hamstring, do semifinále se mu ještě podařilo postoupit, ale tam jeho cesta za olympijským snem skončila.

Toto zklamání ovšem velmi brzy hodil za hlavu a v roce 2017 se vrátil silnější než kdy dřív. Hned na úvodním mítinku Diamantové ligy v katarském Dauhá nenašel přemožitele a podobně si vedl i v Monaku, kde navíc zaznamenal nový osobní rekord 3:28:80. Tímto časem zároveň vévodí letošním světovým tabulkám. „Vítězství v Monaku mi dodalo potřebnou sebedůvěru a věřil jsem, že na mistrovství světa opět můžu běžet o jednu z medailí,“ nechal se slyšet.

Na světovém šampionátu si pak vedl naprosto suverénně. Vyhrál již v rozběhu i v semifinále. V samotném finálovém závodě se postaral o svižné tempo jeho krajan Timothy Cheruiyot, čehož Manangoi dokonale využil. „Věděl jsem, že Timothy je velmi dobrým tempařem, ale možná není tak silný v závěru, takže když mi před závodem řekl, aby ho hned od startu následoval, udělal jsem to.“ V závěru se pak před svého krajana dostal a doběhl si pro titul světového šampiona. „Byl to neuvěřitelný okamžik. Nemohl jsem uvěřit, že jsem mistrem světa,“ vzpomíná na svůj doposud nejzářivější moment své kariéry.

A jaké jsou ambice keňského šampiona do příštího roku? „Svým vítězstvím v Londýně jsem získal velký respekt. V roce 2018 bych rád zvítězil na hrách Commonwealthu v Gold Coast a chtěl bych si vylepšit i osobní rekord. Myslím, že jsem schopný se přiblížit i světovému rekordu. Za to se modlím,“ svěřil své plány.