Reakce

Je normální, že každý posuzujeme stejnou událost či chování různě. Ne všichni sdílíme stejné názory a hodnoty. Proto se bude lišit způsob, jakým identifikujeme závažnost rizik a nutnost opatření, která přijímáme.

Důležitou zásadou je, že ať je podnět jakkoli závažný, je třeba na něj reagovat. A proto pokud se obáváte o bezpečnost nebo blaho dítěte nebo dospělého kvůli něčemu, co jste viděli nebo slyšeli, případně kvůli informacím, které vám byly poskytnuty, je třeba takovéto obavy nahlásit.

Je rozdíl mezi nevhodným chováním a možným zneužíváním (viz Slovník pojmů).
Může se nám zdát, že méně závažné nevhodné chování není třeba nějak řešit. Problém je vtom, když se takové chování stane „normálním způsobem, jak věci děláme“. Z takového nastavení může vzniknout prostředí, ve kterém je pravděpodobnější, že dojde k obtěžování či zneužívání. Je to proto, že se dlouhodobým přehlížením sníží hranice toho, co je nevhodné.
Například pokud trenér/ka jednou nevhodně zakřičí na atleta/ku, můžeme to považovat za jednorázovou záležitost a takové chování neřešit. Pokud mu ale nebudeme věnovat pozornost, může se stát, že takové chování bude pokračovat či dokonce přeroste v něco agresivnějšího. Proto je třeba je „utnout“ na začátku a dát jasně najevo, že takové chování není v pořádku.

V první řadě je vhodné informovat druhého o tom, že je nám jeho chování nepříjemné. V ideálním případě takového chování zanechá. Pokud se ovšem takové chování opakuje či stupňuje, je třeba podat podnět. Nevhodné chování je řešené interně vrámci organizace (oddílu/klubu, ČAS), podezření na zneužívání je třeba předat veřejně činným orgánům (Policie ČR, Orgán sociálně-právní ochrany dětí apod.).

Pokud můžete, shromážděte důkazy, které Vaše nahlášení podpoří. Zároveň ale nečekejte příliš dlouho (především, pokud se záležitost týká dětí), v případě potřeby Vám poradí Safeguarding Officer, jak dál.