1. Počátky

Počátky české atletiky sahají 700 let zpět.

(13. – 19. století)

První dochovaná zmínka o „atletice“ sahá až do doby korunovace Václava II. Ten se ujal vlády v roce 1283, korunovaci uspořádal až v 1297, konkrétně 2. června. Oč později, o to velkolepěji ji pojal, událost popisuje Zbraslavská kronika.
O několik století přišly serióznější atletické pokusy, a světe, div se, závodilo se o hmotné i peněžní odměny. Dokonce se dalo běháním i živit.

Korunovace Václav II., oslava i hra

Šestadvacetiletý král sezval spousty hostů: knížata i měšťany, bohaté i chudé a každému sliboval odměnu. Sešlo se 38 knížat a s jejich družinami i 191 000 koní. Slavnost měla upoutat davy podle zásady krále Šalomouna, že „v množství lidu je sláva králů“. Podzemním potrubím teklo víno a mezi Uhelným a Ovocným trhem se dalo nabírat z pramenů jako z řeky. Spousta peněz (24 hřiven stříbra) se vydala jen na chlazení moku. Jednou z radovánek byly také hry, „kde běhali mnozí tryskem nazí, aby ukázali jak jsou zdatní.“ To můžeme považovat za první písemný záznam o bězích na území Českého království. Později ve 14. století se Češi zase bavili házením touše neboli disku o peníze.

Atletika, půl zdraví, a co odměna?

Provádění atletiky bylo zejména doporučováno ze zdravotních důvodů, například lékař krále Ferdinanda I. v 16. století vydal „Regiment zdraví“, kde píše, že tělesná cvičení jako skákati, choditi a běhati po schodech rychle vzhůru a dolů jsou zdravá. Lékař Rudolfa I. Christian Guarinonius zase ve svém spise uvádí, že „běh je zdravý, rozhřeje břicho a vypustí všechny větry v něm uzavřené“.
Jan Ámos Komenský v 17. století píše v „Bráně jazyků“, že „běhoun z ohrady k cíli během chvátající, první výhru odnáší“. V běžecké dráze ohraničené plotem běhali závodníci v ohradě k cíli a první vždy získal odměnu. Start byl zahájen švihnutím bičem, cíl byl označen provazem. Mýlil by se tedy ten, kdo by se domníval, že se atletika prováděla v dávných dobách amatérsky, více takto zdokumentovaných případů dále

„Pro peníze“ se závodilo už dávno

Amatérismus si vlastně vymyslel bohatý anglický šlechtic, aby si uhájil k provádění atletiky výhradní právo. Koncem středověku a začátkem novověku se běhalo za peníze nebo za věcné ceny a máme to dobře doloženo písemně ze závodů v Jemnici, ze slezské Vratislavi nebo z moravského Tovačova. V 18. století se konaly závody „laufrů“, kteří pracovali ve službách šlechty a v 19. století už se závodilo po silnicích nebo v ulicích Prahy jako veřejné produkce.

Mládenci i svobodné ženy – podle startovného velikost ceny

V moravské Jemnici (okres Třebíč) se koná dodnes každoročně závod zvaný „Barchan“ – podle látky, která se vyvěšovala a byla i první cenou. Klání připadá na první neděli po svátku sv. Víta, tedy po 15. červnu. Městská rada zároveň zvolila čtyři mládence-závodníky (z měšťanských rodin). Nejrychlejší z nich dostal jeden loket barchanu, druhý pár punčoch, třetí šátek a čtvrtý květinový věnec. Vše se dalo zpeněžit na stříbrné tolary. Tento běh se konal jako upomínka historické události, kdy Jan Lucemburský v boji s Matúšem Čákem posílal posly své manželce Elišce.
Ve slezské Vratislavi, která patřila až do poloviny 18. století Českému království, se zase konával běh mladých svobodných žen o ceny. Běželo vždy 9 až 10 žen a první získala kožich, druhá čepici, další střevíce, rukávník a punčochy. Tedy ceny na tehdejší dobu velmi zajímavé.
V Tovačově zase využili královské rozhodnutí, že mohou dvakrát ročně pořádat jarmark a při něm běžecké závody, aby nalákali kupce i kupující. Proto se platil vklad, muži 15 grošů a hlavní cenou byl urostlý vůl, ženy jen dva groše, ale vítězka také dostala „jen“ šest loktů plátna.

Běhání jako zaměstnání…

V 18. století měly pro šlechtu velký význam „laufři“ neboli „běhouni“. Byli zaměstnáváni proto, aby běhali před kočárem panstva a upozorňovali, že někdo vznešený jede, večer běhali s pochodní, ale také byli využíváni pro doručování písemných zpráv a nahrazovali tehdy ještě neexistující poštu. Podle dobového novinového inzerátu „Prager Postzeitung“ hledal jeden šlechtic svobodného, slušně se chovajícího a střízlivého 25 let starého běhouna, kterému nabízel 16 zlatých měsíčně, livrej a střevíce a vyžadoval rychlé doručování zpráv mezi Prahou, Karlovými Vary a Výmarem. Tito laufři konali někdy mezi sebou závody, např. mezi Poříčskou branou a Libní.

…ale někdy jen na povolení

Mnozí zdatní muži a ženy si udělali z běhání atrakci. Museli však mít souhlas magistrátu, který takové atrakce moc rád nepovoloval. Například jeden rychloběžec běhal někde po Praze, jinde běžkyně Anička Sandrová, když nedostala povolení, šla běhat mezi Starou Boleslaví a Benátkami. Nějaký Tomáš zase pořádal „rychloběžný“ podnik, na kterém vybíral pro dobročinné účely, pro slepce nebo hluchoněmé, až takové běhání magistrát v roce 1835 zakázal s tím, že běžci jsou líní k práci a jen si snadno vydělávají běháním.