Denisa Rosolová (Helceletová)
Rodačka z Karviné Denisa Rosolová, začínala pod dívčím jménem Ščerbová a dokázala sesbírat unikátní sbírku: na vrcholných akcích se postavila na stupně ve třech různých disciplínách - v dálce, 400 m hladkých i překážkových, mezitím se věnovala - ne neúspěšně - ještě víceboji.
První velkou akcí Denisy bylo mistrovství světa do sedmnácti let v roce 2001, skončila v dálce na 10. místě. Na stejném šampionátu o dva roky později (2003) v Sherbrooke již vybojovala stříbrnou medaili, když ji pouhý centimetr dělil od zlata. Podobnou smůlu zažila ještě ve stejné sezoně na ME juniorů v Tampere, když až do poslední série držela výkonem 626 cm třetí příčku. Šestým pokusem ji ale skokem dlouhým 635 cm pokořila Švédka Lincoln-Saavedraová.
V roce 2004 se dostala do nominace na halové mistrovství světa a v 17 letech byla nejmladší členkou české výpravy. Výkon 650 cm na finále nestačil o 12 cm. „Nervózní jsem ani nebyla, jen trochu ráno. Když začaly závody, už jsem byla v pohodě. Nějak jsem se nedokázala vyhecovat, neměla jsem tolik energie. Jsem ale ráda, že jsem porazila Němku Krauelovou, která je stejně jako já ještě juniorka. Mám taky cenný skalp Niki Xantou,“ usmívala se.
Olympijské hry skončily pro Denisu rovněž kvalifikací. Ovšem v italském Grossetu si na juniorském mistrovství světa dolétla pro zlatou medaili hned svým prvním pokusem 6.61 m. Ještě přidala jeden skok k 670 cm, ale pro milimetrový přešlap se neměřil. Ani soupeřky se však již nezlepšily. „Technicky jsem na tom byla rozhodně dobře, jenom škoda toho přešlapu ve druhém pokusu,“ hodnotila mistryně světa, která byla posléze v domácí anketě zvolena juniorkou roku.
V roce 2005 zůstala na HME v Madridu v kvalifikaci, její vrchol však měl přijít v letní sezoně. Svěřenkyni Aleše Dudy se na ME juniorů podařilo potvrdit roli favoritky. Hned prvním pokusem ve finále dolétla do vzdálenosti 6.57 metru a své soupeřky po celou dobu závodu nechala hluboko za sebou. "Je to super," okomentovala svůj výkon. "Vítězství z kvalifikace mě posílilo a věřila jsem si. První finálový pokus metru mi zajišťoval dobré umístění, takže jsem se hodně uklidnila a skákala v pohodě."
Rok 2006 znamenal pro Denisu Ščerbovou pozvolný přesun od dálky k vícebojům. Při mezistátním utkání ve vícebojích v hale Otakara Jandery překonala výkonem 4392 bodů český rekord Heleny Vinařové. Dramatický byl především závěr pětiboje, měla spočítáno, že aby dosáhla na rekord, musela by zaběhnout závěrečnou osmistovku pod 2:20 minut. "Věděla jsem, že to musím zkusit, strašně jsem chtěla," řekla svěřenkyně Aleše Dudy. Ščerbové se nakonec závěrečná osmistovka povedla. Tempo udávala Zuzana Hejnová. "Když jsem viděla, že se časomíra zastavila při doběhu Zuzky na čase kolem 2:11 a já měla ještě co dělat, abych se do cíle dostala, tak jsem si říkala, že je to v pytli," smála se šťastná vítězka, které nakonec naměřili 2:18.80.
Evropský šampionát v Göteborgu měl být první opravdu velký vícebojařský závod. Ve své královské disciplíně dálce toužila předvést co nejlepší výkon, ale naopak zde pro ni závod skončil. Prvním pokusem Ščerbová pouze proběhla, ve druhém zajišťovacím dolétla na hranici 6.12 metru a ve třetím se již nezlepšila. Jenže pak ji museli lékaři odnést z plochy na nosítkách. Na vině byla bolest v kotníku.
Před halovým ME 2007 v Birminghamu Denisa váhala, zda půjde "svoji" disciplínu dálku, nebo zkusí pětiboj. Rozhodla se pro dálku a získala první seniorskou medaili, když vyrovnaný národní rekord 664 cm brala bronz. "Asi to tak mělo být," řekla po závodě. "Ve vícebojích bych neměla šanci, holky byly skvělé." Ani národní rekord 4392 bodů nestačil na umístění v první desítce závodnic. Bronzový pokus z HME okomentovala Ščerbová s tím, že to rozhodně nebyl ideální skok: "Strašně mi tam spadla noha. Nečekala jsem, že poletím tak daleko."'
Venkovní evropský šampionát věkové kategorie do 22 let pro ni znamenal stříbro. Na MS dospělých jí na finále chyběl jediný smolný centimetr. "Na dvaadvacítkách jsem takto přišla o zlato, teď o finále. Doufám, že si to příští rok vyberu, a že mi to pomůže třeba na OH," uvažovala a dodala "První skok byl docela daleký, ale přešlap. Druhý byl takový zajišťovák a tím třetím jsem chtěla skočit dál. Ale nevyšlo to," pokrčila rameny.
Na HMS 2008 se nominovala hned ve třech disciplínách. Na 60 metrů překážek skončila v rozběhu s časem 8.42, což mohla brát jako rozcvičení pro dálku. V ní skočila nejlépe 637 cm, což na finále o 4 centimetry nestačilo, Denisa skončila devátá. "Byla jsem podivně bez síly. Aspoň tedy pomůžu holkám ve štafetě," povzdechla si. V ní na druhém úseku po Bergrové posunula tým na čtvrtou příčku, kterou již Bartoničková s Hejnovou nepustily. "Kdo by si nespravil náladu čtvrtým místem," uvedla. Štafeta 4x400 m dosáhla času 3:34.53.
Ve venkovní sezoně předváděla Denisa solidní výkony, zejména v sedmiboji, v němž si dvakrát zlepšila osobní rekord až na 6104 a díky němu mohla na OH skákat i dálku. Na Peking však nebude vzpomínat v dobrém. V sedmiboji ji limitovalo zranění kolenní šlachy, a po dvou podprůměrných výkonech v jindy silných disciplínách (překážkách a výšce) už nenastoupila ke kouli. Zkusila se dát dohromady na dálku, ale chybělo jí po výkonu 6.46 m k účasti mezi nejlepší dvanáctkou 14 cm a skončila 21. V listopadu se provdala za tenistu Lukáše Rosola, jehož příjmení přijala a ponechala si jej i po pozdějším rozvodu.
V roce 2009 Denisa usilovala o zopakování bronzového úspěchu v dálce na HME z před dvou let. Do Turína se probojovala, ovšem ve víceboji a bylo znát, že se na pětiboj tolik nepřipravovala, takže předvedla výkony, které stačily na desáté místo. V řeči čísel to znamenalo 8.35 na překážkách, 1.74 ve výšce, 11.74 v kouli, 627 v dálce a 2:18.18 na osmistovce, která uzavřela bodový součet na 4379 bodech. "Jsem spokojená, protože jsem poprvé na velké akci dokončila víceboj. A hlavně mi vydrželo zdraví."
Zdraví, které si Denisa pochvalovala v hale, bohužel nevydrželo do léta. Záhy se zranila při dálce, takže mohla jen běhat a splnění limitu pro MS v dálce nestihla. Po sezoně oživila disciplínu, kterou zatím běhala jen doplňkově - čtyřstovku. „Trenér je z toho, jak běhám, nadšený,“ vyprávěla v říjnu. Dálce i víceboji se však chtěla minimálně v hale také věnovat.
Jenže halová sezona 2010 přeci jen nasměrovala Denisu více ke čtvrtkařské specializaci. V individuálním závodě na MS v Dauhá postoupila do semifinále v osobním rekordu 52.75, celkově pak skončila 11. Následně štafetě pomohla k zopakování čtvrtého místa z Valencie, které se po diskvalifikaci Jamajčanek proměnilo v bronzovou radost, byť opožděnou. Závod výtečně rozběhla, po ní následovaly kolegyně Bartoničková, Bergrová a Hejnová, přičemž se razantně zvedla výkonnost i celého týmu na 3:30.05. Od jara se pak Denisa připojila k tréninku svých kolegyň ze štafety ke trenérce Martiny Blažkové.
I venkovní část sezony potvrdila proměnu ve skvělou sprinterku. Nejen na čtvrtce, kde ve vynikajícím osobním rekordu 50.85 porazila šampionky při Zlaté tretře, ale i na poloviční trati předváděla Denisa časy dlouho nevídané v českých luzích a hájích. A že to nebyla náhoda, prokázala na ME i v Barceloně, pátým místem jen pět setin od osobáku. "Medaile byla hrozně vysoko," uznala nicméně v cíli, "Rusky jsou trošku někde jinde. Jsem moc ráda za výsledný čas, protože když jsem šla ostatní čtvrtky, tak jsem se trochu trápila. Ale teď jsem dokázala, že na to mám," zhodnotila Rosolová. Se štafetou už se tolik nedařilo, zejména kvůli absenci unavené Hejnové skončil tým Slaninová, Bergrová, Bartoničková a finišmanka Rosolová jedenáctý.
V březnu 2011 se po pouhé roční specializaci na čtvrtku stala Denisa halovou mistryní Evropy. V Paříži sice ve finále sbíhala v prvním kole na čtvrtém místě, hned za zatáčkou se však posunula na třetí a posléze i druhé místo. A v závěrečných metrech "zařízla" i světovou šampionku z roku 2006 Krasnomovecovou a vyhrála v halovém osobním rekordu 51.73. "Chtěla jsem běžet pod 52 sekund a získat stříbro. Podařilo se ještě víc. Při vbíhání do druhého kola jsem cítila dostatek sil a řekla jsem si, že porazím i Krasnomovecovou. Po dvou předcházejících bězích jsem netušila, že v třetím budu mít ještě tolik sil. Atletika bolí, tréninky jsou tvrdé, ale pocity, které jsem teď zažila, stojí za to," prohlásila po doběhu.
Sezonu pod otevřeným nebem zahájila parádně, v Ostravě si při Tretře posunula osobák o setinu a nechala za sebou třeba Sanyu Richardsovou. Na mistrovství světa v Tegu se však potýkala se zdravotními potížemi, které jí nedovolily více než postup do semifinále. Po zásluze však dosáhla na nejvyšší pozici v Atletovi roku, čtvrtou, když jistě přispěla i finálová účast na MS se štafetou a oddílový rekord 3:20.01, který jí spolu s Hejnovou, Bergrovou a Bartoničkovou vynesl sedmé místo.
Přestože již byla v přípravě fit, se startem na halovém vrcholu 2012 váhala. Nakonec se na mistrovství světa do Istanbulu vydala a udělala dobře. Prošla oběma kvalifikačními koly a v boji o medaile doběhla šestá v čase 52.48, jen čtyři setiny od svého nejlepšího času v sezoně. "Předchozí dvě rychlé čtvrtky v nohách byly znát a také mi moc neprospěla první dráha. V závěru mi docházely síly. Jednoduše nejsem v takové formě jako vloni. Ale jsem ráda, že jsem předčasně nezabalila sezonu, jak jsem měla ještě nedávno v úmyslu. Doufám, že si vše vynahradím v létě," zhodnotila své vystoupení.
Na jaře si Denisa vyzkoušela na tréninku překážky a o pár týdnů později na nich vybojovala evropskou medaili a olympijské finále! V Helsinkách si při sedmém (vážně míněném) závodním startu na 400 m př. doběhla v osobním rekordu 54.24 pro stříbro. "Dnes jsem chtěla běžet pod hranici 54 vteřin, ale zatáčky jsou hrozně klopené a musela jsem od stopadesátky přidávat kroky, tak to docela ubíralo. Doufám, že v Londýně bude lepší dráha," hlásila usměvavá Rosolová s národní vlajkou kolem ramen. "Jsem moc šťastná, že jsem to dokázala ve své nové disciplíně," pochvalovala si. Nadto si na ME pověsila na krk ještě bronz, který vybojovala s Hejnovou, Bergrovou a Bartoničkovou ve čtvrtkařské štafetě, jen setinu za jejich oddílovým rekordem ČR.
V Londýně pak ve finále (do něhož jí pomohla i česká diplomacie) obsadila výbornou sedmou příčku v čase 55.27. "Změnila jsem letos disciplínu, protože jsem chtěla na olympiádě do finále. A to se povedlo, na hladké čtvrtce si nemyslím, že bych postoupila," nechala se slyšet. "Byla to pro mě velká zkušenost, ale ukažte mi atletku, která je při desátém startu v disciplíně v olympijském finále," smála se, ač si byla vědoma chyb, které udělala na trati. "Hodně rychle jsem do toho naběhla a dostala se moc blízko, takže mě to rozhodilo až na další tři překážky a musela jsem se s tím srovnat. Ale snad se to do toho Ria naučím," vtipkovala s odkazem na příští olympiádu. Se štafetou pak ještě zopakovala sedmou příčku z Tegu. V anketě Atlet roku skončila šestá.
V hale 2013 čekala Denisu náročná obhajoba evropského zlata. V Göteborgu skončila pátá částečně i vinou nepřízně losu a pravidel pro přidělování drah. "Z vnitřní dráhy se běželo blbě, myslela jsem, že to bude lepší," krčila rameny po finále. "Vstupovala jsem do ní [sezony] trochu z formy, byla jsem nemocná, takže jsme z toho nakonec vytřískala docela hodně," zhodnotila však pozitivně halu. A to ještě nevěděla, že pár hodin poté ve Švédsku vybojuje spolu s Bartoničkovou, Masnou a Hejnovou bronz. "Věděla jsem, že musím být za Britkou a nesmím nikoho pustit před sebe, tak jsem to pohlídala," říkala autorka úvodního úseku a kvitovala i solidní čas 3:28.49 (průměr na úsek 52.1).
V létě se však Denča vcelku trápila: po úvodním matném závodě a celkově nepříliš výrazných výkonech (max. 54.38) měla zdravotní problémy těsně před MS a v Moskvě se neprobila do finále a byla klasifikována jako 11. "Jsem smutná, kdo by nebyl. Ale na to, že to běhám druhý rok, tak dobrý, holky to trénují strašně dlouho. Dneska jsem porazila Anťuchovou, olympijskou vítězku, tak aspoň něco," těšilo ji. "Kdybych nedělala tolik chyb v poslední rovince, tak jsem postoupit mohla," říkala. Chuť si tentokrát nespravila se štafetou, kde spolu se Bartoničkovou, Slaninovou a Hejnovou skončily 11. "Asi jsme každá běžela o vteřinu hůř, než jsme chtěly, stane se. Věděli jsme, že se spíš musíme pokusit o přímý postup, protože na čas bychom neměly šanci," hodnotila Denisa výkon 3:30.48. Letošní výsledky znamenaly, že se v Atletovi roku nevešla do desítky.
Úspěšný, ale i smolný. Tak by se dal z pohledu Denisy charakterizovat atletický rok 2014. Na halovou sezonu se dokázala skvěle připravit a při jejím vrcholu, na světovém šampionátu v Sopotech, z ní musely mít soupeřky vítr. Vyhrála rozběh a dobře si vedla i v semifinále, jenže když se šlo do finiše, podrazila ji zezadu Nizozemka De Witteová. "Prostě jsem chtěla zrychlit a najednou jsem byla na zemi. Vůbec jsem totiž netušila, že je někdo za mnou. Ale je to i moje chyba, měla jsem to rozbíhat rychleji," líčila Denisa přes slzy, které se jí chtě nechtě dostaly do očí. "Protest by neměl smysl. Maximálně by ta Holanďanka nešla do finále, mě by stejně nenasadili. No nic, v létě jsou překážky, nikdo se mi tam nebude motat, nanejvýš ta překážka, takže tak," dodala Rosolová.
Smolným pádem však její trable teprve začaly. Následné vyšetření odhalilo, že vedle odřenin si z něj odnesla také naprasklou čéšku v koleni a když se jí později dostal do kolene ještě zánět, byly z toho už pořádné komplikace pro přípravu na letní sezonu. Není tedy divu, že se do ní Denisa rozjížděla pomaleji, v pravý čas se ovšem začalo svítat na lepší časy. Těsně před ME, na domácím šampionátu v Ostravě - Vítkovicích, se připomněla výkonem 54.63 a mohla vyhlašovat, že se v Curychu pokusí navázat na medaili z ME. Vše k tomu také směřovalo, nebýt nevydařeného finálového závodu. V něm nejprve útočila na zlato, aby jí pak v závěru došly síly a o pár decimetrů jí unikly stupně vítězů. Čtvrté místo je vždycky nejhorší," kroutila hlavou. "Osmou překážku jsem šla na druhou, pak jsem tam přidávala a poslední dvě šla na opačnou nohu. Těch pár setinek tam v tom asi bylo," uvažovala. "Příští rok máme v hale Evropu, tam se budu chtít ukázat, když už mám tolik lístků koupeno. Závodit na ME doma, to se nepoštěstí každému. Můj cíl je tam být tak daleko přede všema, aby mě nikdo neskopl," dodala s úsměvem Denisa. V závěru sezóny si pak ještě udělala radost třetím a druhým místem na mítincích Diamantové ligy. V anketě Atlet roku obsadila sedmou příčku.
V roce 2015 Denisa opět potvrdila, že přes řadu zdravotních neduhů nadále patří mezi tuzemskou atletickou špičku. Před domácím publikem v O2 areně hodně toužila po zisku cenného kovu, jenže v medailové bitvě HME neběžela tak dobře jako předtím v semifinále, snad i kvůli nešťastně zapomenutým a na poslední chvíli doneseným tretrám z toho bylo šesté místo. V létě zase usilovala o finále na mistrovství světa, jenže jí nebylo dáno a v konečném účtování obsadila 11. místo. "Letos to bohužel neběhá, jak by mělo. Důležitý bude příští rok," hodnotila v Pekingu Denisa, které se nepodařilo v sezóně dostat pod 55 vteřin (nejlépe 55.15).
Rok 2016 byl pro Denisu ve znamení častých tréninkových výpadků, které se pak projevily v průběhu letní sezóny. Navíc ji krátce před evropským šampionátem v Amsterdamu postihlo svalové zranění, které jí neumožnilo na kontinentální měření sil odjet. Olympijské hry v Riu de Janeiru však stihla. Tam dokázala postoupit z rozběhu, ale v semifinále už byly soupeřky nad její síly. "Chtěla jsem to rozběhnout rychleji, což se mi celkem podařilo. Bohužel na sedmé překážce mi nevyšel krok a pak už jsem se nesrovnala do rytmu. Za semifinále jsem ráda. Škoda, že jsem se nedostala dál, ale letos to bylo opravdu nabité," zhodnotila svěřenkyně Martiny Blažkové.
V nadějné formě odjížděla Denisa na halový evropský šampionát v Bělehradě. Ovšem halové vrcholy jsou pro ni v posledních letech prokleté. V rozběhu ji postihl velmi nepříjemný pád a tím pro ni účast v srbské metropoli skončila. Následovala ještě plánovaná operace paty a přípravu na letní sezónu tak zahájila se zpožděním. Přesto se kvalifikovala na mistrovství světa v Londýně a nevedla si vůbec špatně. V rozběhu si vylepšila sezónní maximum na 55.41. Semifinále se jí ovšem příliš nepovedlo a byla z toho celková sedmnáctá příčka.
