František Douda

23. října 1908 – 15. ledna 1990

Oddíly: Tábor (1926), SK Slavia Praha (1927-41).
Disciplíny: koule, disk
Úspěchy: 1928: OH-koule/Q, disk/Q; 1932: OH-koule/3., disk/14.; 1934: ME-koule/3., 1936: OH-koule/7.; držitel 2 světových rekordů ve vrhu koulí 16,04 (Brno 4. 10. 1931) a 16,20 (Praha 24. 9. 1932), dále 13 čs. rekordů v kouli 14,04 (1928)–16,20 (1932) a 2 rekordů v disku 44,30 (1928)–46,30 (1932).
Osobní rekordy: koule 16,20 (1932), disk 46,30 (1932)

Lidské dějiny nezřídka píší náhody. Jedna taková stála na startu kariéry nejlepšího českého atleta meziválečného období Františka Doudy. Vrhače, na jehož cestu na olympiádu do Los Angeles se v roce 1932 skládala (nejen) sportovní veřejnost, aby ho pak po návratu vítala jako prvního atletického medailistu samostatného Československa.

Od zmeškaného vlaku po olympijskou účast

U Doudy byla onou osudnou náhodou zmeškaný vlak. Právě ten ho jako sedmnáctiletého mladíka přiměl k toulkám po Táboře, až došel k tehdejšímu atletickému hřišti U Sloupu, kde právě probíhaly školní hry. Jeden z tělocvikářů Doudu vyzval, ať odloží kabát a zkusí si hodit oštěpem. Mladík ho poslal za 46 metrů, tak daleko do té doby žádný Jihočech nehodil! Za týden už závodil v meziměstském utkání Tábor–Nymburk.

Rodák z malé vísky Lhota Samoty u Plané nad Lužnicí nebyl atletikou zcela netknutý, jeho dosavadní tréninky však probíhaly v značně improvizovaných podmínkách. Atletika mu učarovala jako patnáctiletému chlapci, když sledoval zpravodajství z olympijských her v Paříži roku 1924. Koule, s níž pak dosáhl největších úspěchů, ale nebyla jeho první atletickou láskou. Nejprve si ve studentském kalendáři nastudoval parametry oštěpu a z kmene smrčku si vyrobil své první atletické náčiní.

Vedle radosti z oštěpu letícího do dáli brzy poznal i stinnou stránku disciplíny. Začal ho pobolívat loket, a tak musel svou manuální zručnost prokázat jinde. Jako disk mu nejprve sloužil placatý kámen, další si vyrobil z dubového dřeva. Improvizací pak dospěl i k další vrhačské disciplíně. Místo koule používal nejčastěji kulatý kámen nebo závaží.

Až zmíněný pozdní příchod na vlakové nádraží v roce 1926 se nepřímo přičinil o to, že si mohl zaházet i regulérnějším náčiním. Na středoškolských hrách v Českých Budějovicích o rok později už vyhrál všechny tři vrhy, svou všestrannost potvrdil triumfy ve skoku do výšky a do dálky. Svou vytáhlou postavu nenechal atleticky zahálet ani po maturitě, kdy se přestěhoval do Prahy. Ve Slavii se ho ujal vrhačský trenér Miroslav Šustera a Douda pod jeho vedením zaznamenal další pokroky, zejména v kouli. V roce 1928 už jako první Čech pokořil 14 metrů. Vyhrál druhé i třetí Masarykovy hry, československý rekord v kouli a disku překonal celkem patnáctkrát a získal osmnáct domácích titulů. Při olympijském debutu v Amsterdamu v roce 1928 ale skončil bez úspěchu.

Bronz v LA jako osobní tragédie. Ne však pro fanoušky

Životní formu měl na prahu 30. let. Poprvé se zapsal do světových tabulek jako rekordman v roce 1931, když v Brně vrhl 16,04 m. S nadšením by tak mohl vyhlížet olympijskou sezónu o rok později. Jenomže to by se hry nesměly konat v dalekém Los Angeles a svět by nemohl pociťovat dopady těžké hospodářské krize… Náklady cesty jednoho reprezentanta se vyčíslovaly zhruba na 18 000 korun, Douda se v duchu pomalu s olympijskou misí loučil. Jeho kamarádům z pošty, kde byl zaměstnán, to však nedalo, zorganizovali sbírku na cestu československých sportovců do Ameriky a sám ministr pošt věnoval tisícikorunu. Na popud novinářů se přidala i veřejnost, a tak do LA mohlo vyrazit sedm sportovců.

Nebyla to snadná pouť jako v dnešních dnech, kdy let na západ USA zabere celý den. Českoslovenští sportovci se trmáceli pět dnů lodí Europa a dalších šest dnů vlakem přes celé Spojené státy. Že nelehká cesta na Doudovi žádné viditelné následky nezanechala, svědčí zprávy, které vycházely v amerických médiích. „Ze všech atletů, kteří přešli přístavní můstek lodi Europa, nejvýraznějším typem je Douda, který přijel s československou výpravou,“ informoval New York Herald Tribune. Větší obavy měl Douda o stav svých zad, která si poranil nedlouho před olympiádou. Když při tréninku přímo v Los Angeles podle očitých svědků poslal kouli na úroveň 16,30 m, daleko za hranici stávajícího světového rekordu, jeho pozice favorita byla ještě výraznější.

První soutěžní pokus pro něj tak radostný nebyl, 15,61 m přesto znamenalo vedení. Když chtěl Douda do druhého vrhu investovat veškerou energii, záda se opět ozvala. Snaha o zlepšení už byla marná, československý silák mohl jen přihlížet, jak ho v pořadí přeskočili domácí koulaři Leo Sexton a Harlow Rothert. I bronz znamenal první atletickou medaili pro samostatné Československo, pro Doudu to ale byla slabá náplast. S pozicí favorita chtěl naložit lépe. „Tak jsem dosáhl svého olympijského úspěchu, který byl zároveň mou osobní tragédií. Co platno, že jsem po návratu domů, když se mi zranění zahojilo, zlepšil rekordy. Zlatá medaile mi utekla takřka pod rukou,“ zalitoval.

Fanoušci jeho výsledky rozhodně jako tragédii nebrali. Když se výprava vracela, vlakem dojela jen do Roudnice, odtamtud pak mezi špalíry příznivců pokračovala auty až do Prahy na Staroměstské náměstí. Aby si úspěšných sportovců užila celá republika, uspořádali po návratu v Brně exhibici se všemi medailisty (cenný kov získali i vzpěrači Jaroslav Skobla a Václav Pšenička a zápasník Josef Urban), Douda fanouškům předvedl vrh dlouhý 16,08 m, což by mu v Los Angeles na zlato stačilo.

Rekordní tečka za sezónou a třetí hry

Úspěšná sezóna ale nekončila, její parádní epilog Douda předvedl 24. září 1932 na Letné, kde se konalo mezistátní utkání Československo–Polsko. Posledním ze svých pokusů, v nichž tradičně jeho výkon gradoval, vylepšil Sextonův světový rekord až na 16,20 m! O kvalitě rekordu svědčí i to, že z československých koulařů předvedl lepší pokus až za dlouhých devatenáct let Jiří Skobla.

Douda ještě závodil na olympiádě v Berlíně roku 1936, kde skončil sedmý, úspěšnou kariéru uzavřel ve 33 letech. Jako trenér se pak věnoval vrhačům ve Slavii a dál pravidelně navštěvoval atletické závody. Chtěl se ale rozvíjet i mimo sport, a tak v pozdějším věku začal studovat na fakultě elektrotechniky. Ve dvaapadesáti se stal inženýrem v oboru slaboproud a pracoval na ministerstvu spojů.

Rozptyl Doudových zájmů byl široký, zálibu měl v astronomii, ale i ve vaření a houbaření, což spojil jako autor houbařské kuchařky. Ve svém bytě v pražských Dejvicích se dožil 81 let.

Zdroj: Herbert Slavík, Michal Osoba: 120 let české atletiky