František Janda-Suk

25. března 1878 – 23. července 1955

Oddíly: AC Praha (1895-96), AC Sparta Praha (1897-1904), SK Slavia Praha (1905-27)
Disciplína: disk
Úspěchy: 1900: OH-disk/2.; 1912: OH-koule/15., disk/17.; 1924: OH-disk/Q; vytvořil nejlepší světový výkon v hodu diskem 39,42 (Praha 16. 6. 1901), držitel 5 neoficiálních českých rekordů v disku 26,25 (1897)–39,42 (1901) a prvního českého rekordu v kladivu 23,00 (1900)
Osobní rekordy: koule 12,15 (1911), disk 42,30 (1913), kladivo 28,96 (1925)

Lodní šroub, ruchadlo či kontaktní čočky. České vynálezy měnily svět, usnadňovaly lidstvu další rozvoj. Jedním přelomovým objevem se ale může pyšnit i česká atletika. Kdo ví, jak by vypadaly dnešní diskařské soutěže, nebýt tichého samouka Františka Jandy-Suka... Vzal si plochý kámen a za stodolou v rodném Postřižíně u Roudnice nad Labem ho opakovaně házel do dáli. „Co má ten hoch s tou pokličkou?“ starostlivě se tázal jeho otec. Jandovi nedávala spát diskařská technika, pro niž mu byla vzorem postava Diskobola od řeckého sochaře Myróna.

Inspirován Diskobolem házel, čím se dalo

Disk v pravé ruce, levá ruka přitom opřena o pravé koleno. Jak z této pozice mohl účinně odhazovat? Dlouho nad tím Janda dumal. „Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že Myrónův Diskobolos by to dělal špatně,“ přiznával. Až postupným zkoušením dospěl k momentu, kdy po řeckém vzoru mohl zakřičet: Heuréka! „Předpokládalo se, že jde o moment krátce před odhodem disku. Na možnost hodu rotací celého těla se tenkrát nepomyslelo,“ popisoval objev, jímž po dvou a půl tisících letech opět vzkřísil diskařskou otočku. „Trvalo dlouho, než jsem podstatu toho stylu promyslil, zvládl svaly a nervy a zapojil celé tělo do vrhu ve správném rytmu. Snad má nynější generace usnadněnou cestu za vrcholnými výkony,“ myslel na své následovníky.

Ti už měli pouť k hodu diskem opravdu o poznání snazší. Janda si musel prošlapat cestu přes všechny útrapy, které pionýrské atletické doby přinášely. Když přišel v roce 1886 do Prahy a studoval gymnázium v Křemencově ulici, o sportovních disciplínách neměl valné ponětí. Nejprve ho zaujaly fotbalové zápasy, ale záhy v sobě objevil atletický talent a přihlásil se do oddílu AC Praha. Janda nebyl statný hromotluk, prosazoval se i jako sprinter, mistrem Čech se stal ve skoku do výšky. Největší uplatnění ale našla jeho síla, kterou často předváděl při vzpírání a zápasu. V roce 1896 už triumfoval při klubovém mítinku ve vrhu koulí.

Nepředstavujme si dnešní uhlazenou kouli – tehdejší náčiní mělo v sobě díru, zřejmě bylo utržené od činky. Ale Janda se dokázal adaptovat na různé podmínky, z čehož pak těžil i při své diskařské kariéře. Tu odstartovala série fejetonů Jiřího Gutha-Jarkovského z prvních novodobých olympijských her v Aténách. A právě články týkající se hodu diskem osmnáctiletý Janda hltal s největším nadšením.

Když mu pořídili pořádný disk, byl z toho...

Diskobolovi nástupci soutěžili z dnešního pohledu s nestandardními pravidly. Striktní inspirace řeckým sochařstvím se ukázala být lichou, nejen co se týče samotného stylu. „Poněvadž starořecké sochařské reprodukce byly na podstavcích, domnívali se organizátoři, že takový podstavec je nutný i pro hod diskem. Bylo tedy zhotoveno pódium 80 cm dlouhé a 70 cm široké. Bylo vpředu sníženo, takže docházelo k mnoha pádům,“ popisoval Janda specifikum disciplíny, které přetrvávalo až do roku 1907.

Ani hmotnost disku nebyla při všech soutěžích stejná. Těžcí atleti se dožadovali tříkilových disků, další preferovali dnešní dvoukilogramovou variantu. Janda dokázal vítězit s oběma typy. Jenže sehnat kvalitní disk rovněž nebylo úkolem z nejsnadnějších. Janda se zřejmě prvního regulérního závodního disku v Čechách dočkal až v roce 1897, kdy mu Otakar Krajíček objednal z Paříže od firmy Williams.

A byla to dobrá investice. Janda už jako student práv a člen Sparty začal pomýšlet na evropský rekord, který tehdy držel jeho oddílový kolega Alois Svoboda. „Když hodil 30 metrů, psalo se o jeho výkonu, že je kontinentálním rekordem. Poněvadž jsem v tréninku házel přes 34 m, pokusil jsem se i o překonání tohoto rekordu,“ vysvětlil své pohnutky.

A tak se v březnu 1898 sešli zástupci Československé amatérské atletické unie na Císařské louce, bílým tkalounem byl vyznačen čtverec pro odhod, a už se jen čekalo, co Janda předvede. Funkcionáři nevážili cestu zbytečně, disk doletěl na 34,53 m a rekordní tabulky se přepisovaly. „Když se mi pokus podařil, podali mi pánové s upřímnou radostí vavřínový věnec s věnováním na bílých stuhách, se kterým byl za mých pokusů jeden ze sportovců schován za starým topolem. Co by asi tenkrát dělali s tím mým věncem, kdyby se byl pokus nezdařil,“ přemítal nový rekordman.

Podivný, ale životní závod

Janda svůj rekord dál vylepšoval, jeho životní závod ale přišel v Paříži v roce 1900. Druhé novodobé olympijské hry nebyly důstojným sportovním svátkem, spíš kulisou světové výstavy – však také trvaly pět měsíců. Do poslední chvíle se nevědělo, jestli čeští sportovci budou moct odcestovat, a když Janda do francouzské metropole skutečně dorazil, zjistil, že na žádost americké výpravy byla z náboženských důvodů soutěž diskařů přesunuta z neděle na sobotu hned po příjezdu. Závodilo se v Bouloňském lesíku. Místo pěkné, ale vzrostlé stromy nebyly pro diskaře zrovna optimální kulisou, protože nejeden z pokusů se zastavil o větve.

A ta organizace… Osmnáct závodníků startovalo v klubových dresech, výsledky ohlašoval pořadatel hlásnou troubou. „Protože měl potíže s výslovností cizích jmen, jeden vtipálek mu hodil do trychtýře malý kamínek, čímž hlášení za všeobecného veselí v hledišti skončilo,“ líčil Janda. Soutěž byla přehlídkou rozličných diskařských stylů, otočku používal jen český zástupce. Jeho nejdelší pokus měřil 35,25 m, o 79 cm dál hodil pouze Maďar Rudolf Bauer, později úspěšný veslař, šermíř i fotbalista. Janda je tak považován za prvního českého olympijského medailistu v atletice, ale žádný cenný kov mu ve skutečnosti olympijský závod nepřipomínal. Nestandardní totiž bylo v Paříži i oceňování nejlepších sportovců, a tak si Janda namísto stříbrné medaile na cestu domů přibalil dřevěný kalendář nevalné hodnoty.

O rok později na mezinárodních závodech Sparty překonal Janda i světový rekord výkonem 39,42 m, ale pak nadějnou kariéru na tři roky přerušil. Důvodem byly žaludeční potíže a vojenská služba. Dlouho však bez disku nevydržel. Ze Sparty přešel k úhlavnímu rivalovi do Slavie, startoval ještě na olympiádách 1912 a 1924, kde byl dokonce vlajkonošem. Ke svému jménu přibral pseudonym Suk – podle legendy tak chtěl pozlobit svého sparťanského diskařského soka Františka Součka. „Já chci být šikovnější a lepší. Takže budu Suk.“

Obdivuhodná dlouhověkost

Další výrazný mezinárodní úspěch už sice nepřidal, obdivuhodná ale byla jeho sportovní dlouhověkost. Nejdál hodil v 36 letech (42,30 m), závodil až do svých 49 let. Vedle práce přednosty pasového úřadu s hodností policejního rady se pak věnoval jako trenér slávistické mládeži, po druhé světové válce trénoval na Vinohradech, čemuž věnoval svůj veškerý volný čas. „Byl takový divný pavouk, tajnůstkář, trénoval vždy sám a daleko za Prahou. Samotář, ani se neoženil, jako trenér se staral jen o své kluky,“ charakterizoval jeho atlet a pozdější úspěšný kouč Otakar Jandera. „Ale přál bych si, aby všichni atleti dovedli na hřišti myslet jako on,“ dodával.

František Janda-Suk si diskem rekreačně hodil ještě před sedmdesátkou. Zemřel v Praze na následky plicní embolie.

Zdroj: Herbert Slavík, Michal Osoba: 120 let české atletiky