Imrich Bugár
Hod diskem patří k velkým disciplínám české atletiky. Po Františku Jandovi - Sukovi a Ludvíku Daňkovi byl třetím velikánem našich diskařských kruhů Imrich Bugár. Je rodákem z Ohrad u Dunajské Stredy. Jako kluk hrál házenou za svoji školu v Trhovém Mýtě. Bugy, jak mu říkají všichni přátelé, měl v ruce strašnou „pecku“. Dokázal nastřílet za jediný zápas 28 gólů. Při střelbě „sedmičky“ přerazil brankáři nohu, jeho dělovky mají na svědomí i několik zlomených prstů a tak se už bál střílet. K atletice ho přivedl Juraj Matůš v sedmdesátém roce.
„Na dorosteneckých závodech v Dunajské Stredě jsem jen máchnul rukou, otočku jsem neuměl a bylo to 31,14 m s diskem 1,5 kg. Vyhrál jsem. Atletika mě chytla. Trénoval jsem na učilišti Slovnaftu v Bratislavě s V. Vendéghem a potom v oddíle SVŠT Bratislava s panem Hurtoněm,“ vzpomínal Imrich na své slovenské začátky.
Poprvé reprezentoval Československo ve třiasedmdesátém roce. Dostal z Prahy pozvánku na mezistátní utkání dorostu do Švédska. „Ale nebylo to pro mne jednoduché. Neuměl jsem česky ani slovensky, a tak mi přeložil pan farář dopis do maďarštiny. Měl jsem si přivést bílé trenýrky. Mamka mi koupila dvoje, přibalil jsem si je do igelitky a vyrazil do Prahy. Že bych měl mít tenisky, tam nebylo napsané. V Praze jsme před odletem marně sháněli moje číslo 12. Boty mi půjčili až Švédové, krásné adidasky. Moc se mi líbily. Slíbil jsem, sám sobě, že až hodím 50 m, koupím si pravé adidasky,“ pamatoval si i po letech.
Do Prahy se dostal Bugy 1. 10. 1974. „Trenér Pataky mě nechtěl do Dukly B. Bystrica, v Rudé hvězdě měl Zdeněk Čihák už jednoho „cizince“, Tondu Wybraniece, a mě poslali na Julisku. A měl jsem štěstí, že si mě vzal trenér Miloslav Vlček. Byl to v Praze můj druhý táta, bezvadný psycholog. Naučil mě házet diskem. Nic mi nezakazoval ani nenařizoval. Od něj mám i základy češtiny. Kluci mě učili většinou neslušná slova. Měl svoje metody. Dokázal léčit nespavost před velkými závody dvojkou bílého, za výborné diskařské posilování považoval sekání trávy, a měl pravdu. Moc se mi to hodilo později, když jsem si koupil zahradu v Nebušicích. Má 100 čtverečních metrů, žádnou elektřinu, a tak jsem i nuceně trénoval diskařský švih,“ přiznává Imrich.
Štafetu československé diskařské jedničky převzal od Ludvíka Daňka symbolicky na ME v Praze (třetí výkonem 64,66 m za Schmidtem z NDR a Tuokkem z Finska) v sedmdesátém osmém. Tehdy poprvé vyhrál domácí mistrovství. O dva roky později přivezl už stříbro z olympiády v Moskvě. Prohrál s domácím Raščupkinem jen o 26 cm a o 6 cm přehodil Kubánce Delíse. V osmdesátých letech byl jedním z nejlepších diskařů světa. Již v roce 1981 vymazal Daňkův čs. rekord výkonem 67,44 m. Ještě pětkrát se zapsal do listin čs. rekordů. Jako první z našich diskařů přehodil 70 m (22. 5. 1983 v Zaragoze - 70,06). Jeho poslední rekord má hodnotu 71,26 m (1985) a možná se dožije třetího tisíciletí.
K bronzu z Prahy (ME) a stříbru z Moskvy (OH) připojil skvělé zlaté medaile v roce 1982 z ME a o rok později z I. MS v Helsinkách, kde triumf naší diskařské školy dovršil bronz G. Valenta. O rok později však rozhodnutí Moskvy bojkotovat OH v Los Angeles připravilo možná Imricha o velký hattrick. Na "rudé trucolympiádě" v Moskvě byl jen pátý. "Vůbec mě to nebavilo. Vedení ČSTV si mě pozvalo na kobereček. Pořád jsem tvrdil, že pojedu do Los Angeles třeba za svoje. Jediné protisovětské provokace, které jsem viděl na jaře v Kalifornii, byly reklamy na vodku,“ vzpomínal po letech s trpkostí v hlase jinak tolerantní Bugy.
V dresu týmu Evropy absolvoval i cestu kolem světa. Světový pohár v roce1985 se konal v australské Canbeře. Potom letěli Evropané domů přes Havaj. Tam zažil sportovně šikovný Bugy svůj největší sportovní nezdar. "Na slavné pláži jsem dvě hodiny marně krotil prkno stavěné na vlny Tichého oceánu, ale ne na moji figuru. Tolik ran a modřin bych snad nedostal ani v ringu,“ culil se i po letech Imrich. Z atletických disciplín mu "neseděla“ tyčka. Skákal klasickým sokolským praporem. Také se moc nepřátelil s překážkami, a přece zvládl desetiboj.
Imrich získal celkem 15 titulů mistra Československa i ČR. Vyhrál Grand Prix v roce 1985 a o dva roky později byl jen o místo zpět. Byl prvním mužem světových tabulek v roce 1985 a o dva roky dříve i v prestižním žebříčku amerického časopisu Track and Field News. Ještě v roce 1988 startoval na OH a byl 12.
Poslední závod absolvoval Bugár 17. 9. 1995 na Julisce při posledním kole extraligy. Hodil 55,44 m a prohrál jen s Malinou. Celkem absolvoval v dresu Dukly 457 závodů. Průměr jeho deseti nejlepších výkonů je 70,12 m a z padesátky závodů 67,02 m.
Imrich vystudoval FTVS Univerzity Karlovy, oženil se v Čechách. S manželkou Olgou se dočkali před Vánocemi 1985 i dcery, také Olgy. Po ukončení závodní kariéry pracoval Imrich v mezinárodním oddělení armádního sportu. Na Julisku si chodil zahrát fotbálek, nohejbal, tenis, ale diskařskému kruhu se vyhýbal. "Trenérství budu možná brát jednou jako koníčka. Vadí mi, že mladí chodí sportovat jako do zaměstnání, neumějí obětovat úplně všechno. Když chce člověk něco dokázat, být první na světě, musí být fanatik, doslova sportovní blázen,“ tvrdil Imrich Bugár pár minut po svém posledním závodě. Na Julisce ještě zapózoval fotografům, popovídal s novináři a šel zapít svůj diskařský život Budvarem.
František Macák - (výňatek z knihy „Sto let královny“)