Irena Gillarová

Irena Šedivá (Gillarová) začínala s atletikou v útlém věku jako přespolní běžkyně. Právě na krosových závodech si ji vyhlédl berounský trenér Martin Prouza. Na oštěp se zaměřila výrazněji zaměřila až ve čtrnácti letech po svém vítězství na žákovském mistrovství republiky. V té době se věnovala také volejbalu a až do devatenácti let se jí podařilo oba sporty kombinovat na vrcholové úrovni.

První velkou mezinárodní akcí pro ni bylo mistrovství světa do 17 let v italském Brixenu v roce 2009. Zde se jí ještě nepodařilo postoupit z kvalifikace. V téže sezóně pak vybojovala sedmé místo na mládežnických olympijských hrách v Tampere. O dva roky později odcestovala na evropský juniorský šampionát do estonského Tallinnu a v kontinentální konkurenci své kategorie obsadila pěknou šestou příčku. V roce 2013 se po čtyřech letech vrátila do Tampere, kde se zúčastnila mistrovství Evropy do 22 let. Tentokrát bohužel kvalifikačním sítem neprošla.

Na začátku roku 2014 se vydala za studiem a tréninkem do Spojených států amerických a dařilo se jí i při zámořských univerzitních kláních. V sezóně 2015 získala ceněný titul šampionky NCAA a další cenný kov přišel záhy poté na univerziádě v korejském Kwangdžu, kde si vyházela bronz v novém osobním rekordu 59.89. Další velkou mezinárodní akci pro ni bylo mistrovství Evropy v Amsterdamu 2016. V netradičním kvalifikačním klání v městském parku bohužel její úsilí na postup do finále nestačilo. V průběhu letní sezóny 2017 připsala na konto svých úspěchu druhý titul z šampionátu NCAA. Na univerziádě, kterou hostil Taiwan pak obsadila jedenácté místo. Po návratu ze Spojených států se od podzimu začala připravovat ve skupině trenéra Jana Železného.

Spolupráce s novým koučem přinesla ovoce hned v nadcházející sezóně. Ještě na jarním soustředění v Jihoafrické republice si na závodech v Potchefstroomu vylepšila své kariérní maximum na 60.51 a poprvé tak přehodila šedesátimetrovou hranici. Skvělé vystoupení pak předvedla na mistrovství Evropy v Berlíně, kde se jí podařil probít do finále, ve kterém obsadila konečné sedmé místo.

V roce 2019 pak stabilizovala svou formu na hranici šedesáti metrů. V sezóně tuto metu přehodila hned pětkrát a opakovaně ukázala, že se umí perfektně připravit na hlavní vrcholy sezóny. Byla reprezentační oporou na Evropských hrách v Minsku i na mistrovství Evropy družstev v Bydhošti, kde byla třetí v novém osobáku 61.32, což byl také výkon, který Ireně zajistil účast na jejím prvním mistrovství světa a v katarském Dauhá se rozhodně neztratila. I zde ukázala pevné nervy a dalším šedesátimetrovým hodem se kvalifikovala do světového finále, ve kterém pak skončila dvanáctá.

V sezóně 2020 už Irena závodila pod novým příjmením, a to Gillarová, které si vzala po svém tatínkovi. Absolvovala však pouze dva starty. Hned při svém prvním v Olomouci hodila rovných 60 metrů. Poté vyhrála jedno extraligové kolo na Julisce a následně kvůli zranění ukončila sezónu. 

V olympijské sezóně 2021 Irenu trápila řada zdravotních problému. Přesto se díky dobrému postavení v rankingu nakonec na klání pod pěti kruhy dostala. V Tokiu pak předvedla svůj nejdelší hod sezóny 59.16, což stačilo v celkovém hodnocení na devatenácté místo. Rok 2022 v podstatě promarodila.