Jiřina Ptáčníková (Kudličková)
Těžko by se hledal atlet, který má na svém kontě dvojnásobnou účast na juniorském mistrovství světa i Evropy. Tyčkařka Jiřina Ptáčníková (závodila také pod jménem Svobodová) takovou bilanci zvládla v období 2002 až 2005. Pokaždé se přitom probila do finále, zvlášť obdivuhodné je to na juniorském MS v Kingstonu, kde startovala v roce 2002 už v šestnácti letech. Vystoupení mezi juniorskou světovou špičkou jí ale přeci jen vzalo jistotu a ve finálovém závodě nezdolala základ. Stejně nešťastně pro ni skončilo další MS v italském Grossetu 2004.
Druhý dorosteneckého rok Jiřiny (2003) se konal světový šampionát v kanadském Sherbrooke. Jako jedna z nadějí české výpravy nezklamala a prala se o medaili. Po pokusech na 3.90 zůstalo ve hře pět tyčkařek, česká reprezentantka byla díky čistému zápisu v čele průběžného pořadí. Následných 400 centimetrů naneštěstí zdolaly všechny její soupeřky a Jiřině po dvou marných pokusech nezbylo, než si poslední skok naděje přesunout na výšku 405. Ani na ní neuspěla a v konečném účtování skončila pátá. V případě překonání 405 cm by přitom brala zlatou medaili.
Úspěšně si vedla také na obou evropských šampionátech juniorů. Za náročné léto, kdy se týden po příletu ze Sherbrooke vydala do Tampere znovu bojovat na hranici svých možností, si asi zasloužila medaili. Ani juniorský šampionát však cenným kovem nezacinkal, nicméně druhá nejmladší účastnice finále v Tampere dosáhla na výbornou šestou příčku.
O dva roky později (2005) se evropský šampionát juniorů konal v Kaunasu. Jiřina měla před sebou poslední mistrovství této kategorie před přechodem mezi dospělé. Nominační období se však odehrálo ve znamení zdravotních komplikací, potýkala se s bolestmi Achillovy šlachy. Problémy sice zažehnala, ale evropský vrchol se zdál být ztracen a nominace české výpravy do Kaunasu byla uzavřena bez ní. Že naděje skutečně umírá až jako poslední, mladá atletka záhy zjistila při extraligovém kole na Strahově. Sama předvedla velký závod, překonala rovné 4 metry a vysloužila si dodatečné zařazení do českého týmu na mistrovství Evropy. Neobvyklý tah vedení svazu se osvědčil, v Kaunasu se Jiřina chopila šance a po zlaté trojici Hejnová-Ščerbová-Machura se stala další oporou národního celku. Bohužel nepřidala medaili, skončila těsně pod „bednou“ na čtvrtém místě ve svém maximu sezony 4.10 m.
V roce 2006 vypadla na evropském šampionátu v kvalifikaci, když překonala jen základní výšku 380 centimetrů. "Super počasí, super podmínky, a já to takhle pokazím. Mrzí mě to, měla jsem formu. Asi jsem byla moc přehecovaná," přiznala. Vzestup formy na závěr sezony potvrdila v Uherském Hradišti, kde na domácím šampionátů atletů do 22 let vyhrála novým rekordem šampionátu a novým osobním rekordem 427 cm.
V následující sezoně 2007 se Jiřina potýkala s imunologickými potížemi, které ji prakticky znemožnily rozvoj rozjeté kariéry. V roce 2008 se dala do pořádku a postupně začala s návratem mezi elitu. Změnila trenérské vedení, o fyzickou přípravu se začal starat její otec František, na technice pak spolupracovala Nikolajem Goroškovem, asistentem jejího předešlého trenéra Boleslava Patery.
Přesun na Olymp, navíc blíž k příteli Petru Svobodovi, Jiřině prospěl. V hale 2009 splnila limit pro HME a posunula si osobní rekord až na 440 cm. V Turíně skončila v kvalifikaci, ale po třech letech mohla nasbírat zkušenosti z velké akce. Ty v létě zúročila k dalšímu zlepšení osobního rekordu a především přetavila ve vítězství na Univerziádě v Bělehradě. Ve finále nenašla přemožitelku, když znovu překonala laťku ve výši svého osobního rekordu 455 cm. „Byl to hodně dlouhý závod, protože už po 420 se zvyšovalo po 5 cm. Cítím docela únavu, měla jsem teď dost závodů, takže jsem se s tím docela prala a rozhodně mi to nešlo lehce. Ale zase jsem to zvládla dobře hlavou a pokus na 455 se mi vydařil opravdu perfektně,“ řekla po závodě.
Jiřina se nominovala i na MS, tam se jí však z několika důvodů nevyvedla kvalifikace. Předvedla jsem svůj průměr. Nejsem nadšená, ani...ale ano, smutná jsem," soukala ze sebe, když doplatila na sezonu plnou závodů, natažený sval a především tyče, které se jí před Berlínem zatoulaly. Poprvé se za vydařený rok nicméně dostala do první desítky domácí ankety, konkrétně na 9. místo.
Halovou sezonu 2010 se podařilo Jiřině dobře vygradovat. Dvakrát zdolala laťku na úrovni absolutního osobního rekordu 460 cm a na HMS jí to přineslo výtečnou pátou příčku. "Pro Peťana (přítele P. Svobodu) je možná páté místo zklamání, mě by ale nenapadlo ani v tom nejšílenějším snu. Být pátá na světě, navíc díky vyrovnanému osobnímu rekordu, a kdybych měla o jeden nezdařený pokus míň, mohla jsem být s Jelenou čtvrtá," nadšeně vykládala. "Poučila jsem se z kvalifikace, kde jsem se trápila, a dneska jsem si to užívala. Pořád jsem se usmívala," povídala.
Také venku přidala Jiřina k absolutnímu osobnímu rekordu další centimetry, tentokrát šest centimetrů na 466. Na ME potvrdila příslušnost ke světové špičce pátým místem a jen slabší zápis na výšce centimetr pod osobákem ji připravil o medaili. "Páté místo je fajn, ale za stejný výkon jako třetí místo. Což mě trochu mrzí, ale na druhou stranu – kdo je pátý na Evropě? Je to taková spokojenost – nespokojenost," zhodnotila. "Škoda dvou nezdařených pokusů na 4.65, ale ke konci mi nějak došly síly, hodně se točil vítr," uvedla dále k závodu a uznala, že její pokusy na 470 už nebyly nic moc. "Došly mi síly," přiznala. V anketě Atlet roku se nicméně posunula na páté místo.
Nominace na halový vrchol 2011 nedělala Jiřině problém. V Paříži na HME jí však opět první velká medaile utekla, skončila na děleném čtvrtém místě. Už v kvalifikaci to byl velký boj, když se až záchranou napotřetí na 455 vešla do finálové devítky. Tam pak postupovala na rozdíl od kvalifikace bez zaváhání až do úrovně osobáku 460. Štěstí ze skoku na této výšce ji však opustilo a ani dva pokusy na 465, ani poslední šance na novém národním maximu 470 nebyly úspěšné. "Pokus na 460 byl nádherný, navíc vyrovnaný osobní rekord v hale. Chybělo mně prostě štěstí, aby to tam zůstalo. Myslela jsem si, že už bych ho trošku mohla mít a zůstat na medaili, v Barceloně mi taky unikla. Ale co se dá dělat," pokrčila rameny.
Na jaře proběhla médii zpráva, že Jiřinu požádal přítel Petr Svoboda o ruku. V létě se přes potíže s menšími zraněními hladce kvalifikovala na mistrovství světa. V Tegu hladce prošla kvalifikací a ve finále obsadila sedmou příčku, když skočila své maximum sezony 465 cm. "Chtěla jsem být do osmičky a to se povedlo, navíc se mi podařilo získat takové skalpy...," pronesla směrem především k Němce Spiegelburgové, Polkám Pyrekové a Rogowské (ta navíc obhajovala titul), které skončily za ní. K úspěchu jí pomohla i troška štěstí, při skoku na 465 cm laťka na stojanech povážlivě poskakovala, ale nakonec vydržela. "Překvapilo mě to. Většinou stačí, abych malinko škrtla a hned letí dolů. Teď ne," usmívala se.
V zimě 2012 začala Jiřina spolupracovat na technice se Zdeňkem Lubenským a přestože halové sezoně skoro nechtěla startovat, povedlo se jí na mítinku v Doněcku překonat český rekord. „Je to parádní pocit. I 476 cm (absolutní NR - pozn.), co jsem zkoušela, vypadalo dost dobře,“ hlásila z Ukrajiny. "460 na první pokus mě tak nakoplo, že jsem chtěla vyhrát. Tak jsem vynechala 465 a šla rovnou 470. To jsem dala na druhý pokus a tím jsem vyhrála. Vůbec nevím, co se mi honilo hlavou, vím jenom, že jsem pořád skákala na doskočišti jak smyslu zbavená. Smála jsem se a brečela. Měla jsem radost jak malé dítě. Nepopsatelný pocit," líčila Jiřina. Na HMS v Istanbulu pak vybojovala šesté místo, když zdolala 455 cm. "Nevím, co se stalo. Myslela jsem, že to bude dneska dobré, ale nevyšlo to. Moc mě to mrzí," uvedla poté, co dvakrát nezvládla laťku o decimetr výš, bez úspěchu byla i poslední šance na 470. Její odhad, že nemá cenu pokoušet se o znovu 465 však byl správný, o medailích rozhodovaly až zdary na 470.
Pokud snad mohla Jiřka hovořit o smůle, na ME v deštěm uplakaných Hlesinkách se vše obrátilo, když usedla na evropský trůn. Klíčový byl v tamní soutěž zdařený první skok na 460 cm, po němž se laťka notně chvěla, leč vydržela na stojanech. Nikdo ze skokanek už laťku výše nezdolal. "Měla jsem hodně štěstí a konečně to byl závod pro mě i z hlediska počasí. Nemám ráda vedro a naopak déšť mi tolik nevadí. Když jsem skočila 460 cm, tak jsem si říkala, že to bude hodně vysoko, ale nenapadlo mě, že z toho nakonec bude rovnou zlatá medaile," líčila po závodě.
Ve zvláštní olympijské soutěži stačil její výkon 4.45 napotřetí dělené šesté místo (řada závodnic totiž kazila už na svých základních výškách). Menším negativem byla při posledním skoku odražená noha po pádu do "šuplíku", která naštěstí nezabránila v dokončení sezony. "Potřebuju rychle najít doktora, nechali mě tu i jít po těch schodech," utrousila ještě nešťastně v Londýně. "Ale jinak jsem si olympiádu užila a šesté místo je fajn," dodala, než zmizela. S odstupem času pochopitelně tohle umístění získalo ještě více na hodnotě, že už si získala určité postavení, vyjadřuje i pozvánky na finále Diamantové ligy.
Rok 2013 nepřinesl Jiřině výraznější úspěch na mezinárodním poli, ač byla v obou velkých finále. Doma si však vybojovala národní rekord už i pod otevřeným nebem (476 v září v Plzni). Na HME v Göteborgu skončila stejně jako v Paříži na nepopulárním čtvrtém místě, tentokrát za 462 cm. "Myslím ale, že je to docela slušné zakončení sezony, která byla taková jednou nahoře, jednou dole. No, v hale budu asi dycky čtvrtá, ale přeci nebudu kvůli tomu brečet, já jdu po zlatě," vtipkovala po finále.
V Moskvě na MS brala dělené osmé místo. "Dnes jsem vstala a říkám si: jo, bude to dobrý. Přijedu sem a jako kdyby mě došla energie, v rozeskakování jsem nebyla schopná dát jediný normální pokus. Jakoby mě někdo přecvakl, nevím co se stalo, najednou jsem byla úplně jiný člověk," kroutila hlavou nad průměrnými 455 cm, které zvládla. Anketa Atlet roku jí v ČR přisoudila osmé místo.
Halová sezona 2014 přinesla Jiřině jeden z největších úspěchů dosavadní kariéry. Vše naznačilo už vylepšení halového národního rekordu, když koncem ledna skočila v Drážďanech 471 cm, to pravé si však schovala na HMS v polských Sopotech. Zde se opět přenesla přes 470 cm a za výkon se podělila o stříbrnou příčku s Ruskou Sidorovovou, když od zlata je dělila jediná "oprava". "Nic jsem od závodu nečekala, šla jsem tak nějak skákat a dopadlo to dobře. Jsem fakt strašně šťastná. Za výkon, medaili… Předvedla jsem to, na co jsem měla. Poslední závody jsem se trápila, takže jsem ráda, že to takhle dopadlo," říkala poté.
Letní sezona pro ni již tak úspěšná nebyla, ale rozhodně nezklamala. Nejlepší výkony si totiž schovala na nejdůležitější závody roku. Nejprve pomohla sezonním maximem 460 cm národnímu týmu v boji na ME družstev, na individuálním ME obsadila šestou příčku za 445 cm. "Vyšťavila jsem se na začátku, opravy mi daly dost zabrat. Ale užívala jsem si ten závod, z každého skoku jsem měla radost. Výkon jsem tedy nepředvedla nic moc, ale s umístěním jsem jakž takž spokojená. Při závodě jsem se usmívala, nebyla jsem ve stresu, dnes mě to bavilo," popsala své dojmy tyčkařka, která se po sezóně rozvedla s Petrem Svobodou a posléze se vrátila k dívčímu jménu Ptáčníková.
Na sportovní sezónu 2015 nebude Jiřina vzpomínat nejlépe. Viróza v době halového ME v Praze ji srazila a nepodařilo se jí probít ani do bojů o medaile. V létě předváděla nevyrovnané výkony, světlý moment přišel při tradiční Pražské tyčce, kde skočila své sezónní maximum 472 cm. Jenže vrchol jí nevyšel a na MS v Pekingu nezdolala už v kvalifikaci svou základní výšku.
Nejlepší výkon roku 2016 zaznamenala již v úvodu halové sezóny na Zímní pražské tyčce, kde zdolala 466 centimetrů. Na HMS do Portlandu však nemohla odjet z důvodu nemoci. Ani průběh letní sezóny nebyl zrovna podle jejích představ. Přišla zdravotní omezení, která Jiřině znemožňovala naplno trénovat. Přesto odjela na oba vrcholy. Na mistrovsví Evropy skončila její cesta v kvalifikaci a byla celkově sedmnáctá. Na olympijských hrách v Riu pak obsadila devatenácté místo.
Halovou sezónu 2017 se rozhodla vynechat a soustředila se na tu pod otevřeným nebem. Tam se jí nejlépe zadařilo na Pražské tyčce, kde zaznamenala svůj nejlepší sezónní výkon 456 centimetrů. Světový šampionát v Lodnýně ji nezastihl v nejlepší formě, když skončila již v kvalifikaci a odvezla si osmnácté místo.
