Josef Prorok
Na konci sezony 2010 byl Josef Prorok zvolen v anketě Atlet roku "objevem". Stalo se tak díky jeho úspěšnému vstupu na mezinárodní scénu mezi dospělými. To už měl ale za sebou účasti na vrcholných mládežnických akcích.
Premiéru si odbyl na mistrovství světa juniorů v Pekingu 2006, kde ve své disciplíně 400 m překážek postoupil do semifinále (skončil 15.), se čtvrtkařskou štafetou pak zaběhl národní rekord 3:08.69, ale ani ten nestačil na finálovou bitvu (12.). O rok později, 2007, se nominoval na ME do 22 let v Debrecíně. Nepostoupil z rozběhu, chyběla mu k tomu na celkovém devátém místě za 51.16 sekund pouhá setina. „Už druhým rokem mi nepřeje nasazování do drah, stejné to bylo v Pekingu, také jsem měl první dráhu. Vím, že mám naběháno na mnohem lepší časy. Chtěl jsem určitě běžet pod 51 sekund.“
Sezonu po olympijském roce (2009) si Prorok zopakoval start na evropském šampionátu dvaadvacetiletých. Tentokrát se v Kaunasu probil do finále ze sedmé příčky (50.48), kterou nedokázal zopakovat a musel se spokojit s osmou pozicí. Snad i proto, že mu osud do bojů o medaile opět přiřkl první dráhu...
Na halovém mistrovství světa v Dauhá 2010 byl členem štafety 4x400 m, jíž se o 17 setin nepodařilo proniknout mezi šest nejlepších, tým Vojtík, Prorok, Jiráň a Jareš skončil sedmý s výkonem 3:09.76. Vydařené ME však vyneslo Pepovi titul "Objev roku" v pravidelné anketě ČAS, v hlavní kategorii skončil 11. V Barceloně se v seniorské konkurenci probojoval mezi nejlepší osmičku, kde podruhé během šampionátu zaběhl osobní rekord a současně podruhé pod 50 vteřin (49.68). "Mám strašnou radost, šesté místo v Evropě je skvělé. Už samotné probojování do finále bylo pro mě nad rámec. Chtěl jsem si udělát osobák, což se povedlo," radoval se svěřenec Petra Novotného, který prý nebyl nervózní, neboť "neměl co ztratit." Po závodě také přiznal: "Na velké soutěži dospělých jsem premiérově a užíval jsem si to."
Přípravu na sezonu 2011 poznamenaly potíže s achillovkou. V důsledku toho se Josefovi nepodařilo probojovat se na halové ME do Paříže, nejlepší čas na doplňkové čtvrtce 47.90 k nominaci nestačil. Bohužel i v létě se potýkal se zraněními, kvůli nemoci odřekl i účast při univerziádě a na MS do Tegu limit nesplnil.
V hale 2012 se Josef spolu s kolegy kvalifikoval na MS do Istanbulu, kde bohužel čtvrtkařská štafeta ve složení Prorok, Lichý, Barák a Jareš skončila již v rozběhu, když doplatila na smolné rozlosování. Nejenže jim byla přidělena nevděčná první dráha, ještě byl kvartet zařazen do jednoznačně silnějšího běhu. V něm i přes veškerou snahu obsadili šestou pozici, přitom v prvním z běhů by jejich čas 3:09.46 stačil na druhou, přímo postupovou pozici.
Také v létě se objevil ve štafetě, která v obměněné sestavě dosáhla na skvělý úspěch, páté místo, navíc Němeček, Maslák, Prorok a Holuša zaběhli národní rekord 3:02.72. Individuálně se Josefovi tolik nedařilo: v Helsinkách sice postoupil z rozběhu, obhájit pozici z Barcelony však nezvládl, v semifinále byl diskvalifikován; v Londýně zůstal hned v prvním kole, když v podivně pomalém běhu (ani soupeřům se příliš nedařilo) se nedokázal dostat dál. Na podzim se pak rozhodl změnit tréninkovou skupinu, od Petra Novotného přešel k Daliboru Kupkovi.
Vrchol kariéry i její předčasný konec v pouhých 26 letech. To prožil v roce 2013 Josef Prorok. V hale zaběhl čtvrtku za 47.09 a ačkoli v ní individuálně na HME v Göteborgu neuspěl (skončil už v rozběhu), stal se důležitým kamenem úspěchu štafety, která i díky nedisciplinovanosti soupeřů vybojovala bronzovou medaili. „Tentokrát se mi běželo dobře. Byli jsem v chumlu, žádná kolize, tak nějak jsem se vezl. Bylo to dobře rozběhnuté,“ těšilo autora druhého úseku, který převzal kolík od Němečka, předal jej Lichému a dílo dokonal ve Švédsku skvěle závodící šampion mezi jednotlivci Maslák. Co se povedlo v doplňkové disciplíně, nepodařilo se v té hlavní a Josef se venkovní sezonou protrápil.
Na vleklé zranění, které mu neumožňovalo útočit na osobní rekord, reagoval ukončením závodění. „Celou letní sezónu jsem obětoval rehabilitaci a rekonvalescenci zranění úponu zadního stehna na švihové noze bez jakékoliv známky zlepšení. Tento problém mě limituje více než čtyři roky a nejsem schopen podat 100% výkon, což je značně demotivující. Navíc každoročně se mé zranění vrací a postupně zhoršuje,“ vypočítal v říjnu hlavní důvody, které ho dovedly k nelehkému rozhodnutí pomyslně pověsit tretry na hřebík. „Atletika mě provázela celým mým dosavadním životem, přinesla mi krásné zážitky, pocity, přátele, ale také disciplínu, která je pro život velmi potřebná. Vždy jsem byl soutěživý a ambiciózní a právě díky těmto vlastnostem musím vrcholový sport opustit. Sám už vím, že pokud nejsem zdravý, nemohu bojovat o nejvyšší příčky a je na čase nalézt nový obor, kde budu schopen bojovat v plné síle,“ dodal.