Nikola Ogrodníková
Nikola Ogrodníková začínala s atletickou v páté třídě základní školy, kdy si ji vyhlédl trenér Stanislav Šuška, který ji také přivedl do oddílu Atletika Poruba. S přechodem do dorostenecké kategorie se ji ujal Aleš Duda a stala se reprezentantkou SSK Vítkovice. V mládežnických kategoriích byla hlavně vícebojařkou.
V roce 2007 se konalo mistrovství světa do 17 let na pro ni domácím stadionu ve Vítkovicích. Zde prožila první velké zklamání, když závod sice nadějně rozjela, ale v koulařském sektoru zapsala tři křížky a bylo po nadějích na cenný kov. Přesto obsadila velmi solidní sedmé místo.
Velmi záhy si však spravila chuť na mistrovství Evropy juniorů v nizozemském Hengelu, kde vybojovala nečekaný bronz a doprovodila na stupně vítězů stříbrnou Elišku Klučinovou.
O rok později odcestovala na mistrovství světa juniorů, které hostila polská Bydhošť. Zde dosáhla lepšího umístění v oštěpu, kde skončila osmá v novém osobním rekordu 54.48. V sedmiboji obsadila dvaadvacáté místo. Vrcholem roku 2009 pro ni byl juniorský evropský šampionát v Novem Sadu. V Srbsku tentokrát všestranná Nikola nestartovala v sedmiboji, ale zvolila stovku překážek a oštěp. Na překážkách se jí podařilo postoupit do finále, ve kterém si doběhla pro sedmé místo. V oštěpařském sektoru skončila její cesta v kvalifikaci. Zazávodila si také na domácím evropském šampionátu do 22 let v Ostravě 2011, kde bohužel její snažení skončilo v kvalifikačním kole.
V následujících letech přišel výkonnostní útlum, v jehož průběhu se stále více začala věnovat hodu oštěpem a od vícebojů postupně upustila. Návrat ne mezinárodní pole přišel v roce 2014. Hned v úvodu sezóny si připsala svůj první start na mítinku Diamantové ligy, když v Dauhá skončila osmá v tehdejším osobáku 58.16, čímž se kvalifikovala na mistrovství Evropy v Curychu. Tento šampionát pro ni byl premiérou na velké mezinárodní akci mezi dospělými. Z kvalifikace ovšem neprošla. Při jednom ze svých posledních sezónních startů na MČR družstev v Kolíně pak poprvé v kariéře přehodila šedesátimetrovou hranici, když poslala svůj oštěp do vzdálenosti 60.04).
Po dvou slabších sezónách přišla v roce 2017 ta zlomová. Hned v jejím úvodu si posunula ve Francii hodnotu kariérního maxima na 61.07 a následně se na Memoriálu Josefa Odložila ještě zlepšila na 62.24, což znamenalo, že si poprvé v kariéře zazávodí na mistrovství světa. V Londýně pak z kvalifikace nepostoupila.
Ve výkonnostním růstu pokračovala i v průběhu roku 2018. Ještě na jarním soustředění v jihoafrickém Potchefstroomu si hodila velký osobní rekord 65.61. V Oslu zažila po čtyřech letech návrat do Diamantové ligy a bylo z toho hned třetí místo. V Lausanne se pak radovala ze svého premiérového prvenství v rámci tohoto seriálu. Dařilo se jí také v Londýně, kde byla druhá. Nejvíce radosti jí pak přinesl mistrovský závod na evropském šampionátu v Berlíně, kde si vyházela stříbrnou medaili. Svým výkonem si řekla o nominaci na Kontinentální pohár v Ostravě, kdy před domácím publikem skončila sedmá. Díky svým výkonům ovládla anketu Atlet roku 2018.
Do sezóny 2019 vstupovala už v úplně jiné pozici než v předešlých letech. Velkou vzpruhou pro ni byl hned druhý start v německém Offenbergu, kde si vylepšila osobní rekord na 67.40, což je výkon, kterým obsadila třetí místo v světových tabulkách roku 2019. Následně však přišly problémy se zády, které trápily Nikolu několik dalších měsíců. Přesto reprezentovala Českou republiku na Evropských hrách v Minsku a nadále zápolila v rámci Diamantové ligy a v curyšském finále obsadila skvělé třetí místo. V Dauhá si po dvou letech zopakovala start na mistrovství světa. Z kvalifikace se jí tentokrát podařilo postoupit, ale výsledná jedenáctá příčka pro ni byla spíše zklamáním.
Sezónu 2020 Nikola absolvovala již pod vedením Jana Železného. Podařilo se jí zejména stabilizovat svou formu, když se při všech svých sedmi startech dostala přes 60 metrů. V Plzni porazila v přímém souboji Barboru Špotákovou a radovala se ze zlata. Nejdelší hod předvedla na Memoriálu Josefa Odložila, kde se její náčiní zapíchlo na 64.22 a rok ukončila na sedmém místě světových tabulek.
Do roku 2021 vstupovala s velkými nadějemi a jejím hlavním cílem bylo uspět na olympijských hrách. Hned v úvodu sezóny zaznamenala na Zlaté tretře v Ostravě 65.13, což je výkon, kterým obsadila ve světových tabulkách šesté místo. Výraznou měrou pomohla v Kluži českému týmu k postupu do Superligy, když získala plný počet bodů za vítězství. Největší zklamání pak prožila na olympiádě v Tokiu, kde bohužel její cesta skončila v kvalifikaci a z Japonska si odvezla šestnácté místo. Pravidelně závodila také v Diamantové lize, kde se jí podařilo dostat do curyšského finále, ve kterém si vyházela pěkné třetí místo.
Nejdelší hod sezóny 2022 zaznamenala hned při prvním ostrém startu v německém Offenburgu, kde zapsala 62.80. Následovalo druhé místo na Zlaté tretře za 62.78 a následně se její výkony zkracovaly. Přesto se jí podařilo vybojovat osmé místo na mistroství světa v Eugene a nechyběla ani ve finále evropského šampionátu v Mnichově, kde obsadila dvanáctou příčku.
Sezóna se hodnotí podle hlavního vrcholu, a ten se v roce 2023 Nikole nepovedl. Na mistrovství světa v Budapešti zůstala v kvalifikaci. Úspěchem však skončila účast na ME družstev v Chorzówě, kde pro tým vybojovala plný počet bodů díky sezónnímu maximu 61.75. Soutěž byla zahrnuta do programu Evropských her, kde napříči divizemi ME obsadila druhou pozici a získala tak stříbro.
Na olympijskou sezónu 2024 se Nikola připravovala sama, což vyvolávalo u atletické veřejnosti řadu otazníků, ale jak se později ukázalo, zvolila správnou cestu. Na mistrovství Evropy v Římě si výkonem 61.78 vyházela pátou příčku a o senzaci se postarala na olympijských hrách v Paříži. Tam zaznamenala svůj nejdelší hod za poslední tři roky, když se její oštěp zapíchl na 63.68 a získala překvapivou bronzovou medaili. Byl to jediný český atletický cenný kov na těchto hrách.
