Petr Frydrych
Když jsem měl poprvé oštěp v ruce, nepřehodil jsem ani velké vápno,“ vzpomínal v roce 2009 pro časopis Atletika s úsměvem Petr Frydrych. Atlet, jenž nemá klasické sportovní kořeny, jeho otec se věnoval střelbě. Petr sei přes počáteční nezdar do zmíněného atletického náčiní zamiloval, s dřevěnými oštěpy strávil na louce na chatě nejedny letní prázdniny. „Vždycky jsem se pak zlepšil aspoň o sedm metrů,“ tvrdí Frydrych.
Před atletikou hrál nějakou dobu stolní tenis, od jedenácti let byste jej však hledali sotva někde jinde než na stadionu. Jeho prvními trenéry byli v klatovském oddílu Stanislav Míka a Josef Pšajdl, opravdová změna nastala s přechodem k Miroslavu Krhounovi v roce 2004, který předtím trénoval kladivářku Lenku Ledvinovou.
První mezinárodní start přišel v roce 2006 na MSJ v Pekingu, kde skončil Petr v kvalifikaci. Také účast na mistrovství Evropy juniorů 2007 v Hengelu provázela nervozita, která dřív padala i při domácích mistrovstvích. „Tam jsem to prokaučoval,“ vzpomínal Petr na akci, na níž postoupil do finále, pak se ale nevešel do užší osmičky a skončil devátý. V osobnosti kouče Jana Železného, u něhož se připravuje od podzimu 2006, však našel rádce i po této stránce. „Ví co a jak. Zažil všechny druhy závodů, úspěchy i zklamání. Dokážu si to teď v hlavě lépe uspořádat,“ uvědomuje si Frydrych. A také jeho výkonnost se posunula.
V roce 2009 odjížděl na ME 22 do Kaunasu s vědomím šesti závodů, v nichž hodil dál než byl jeho osobní rekord před sezonou. „To bylo opravdu zlomové. Medaile na dvaadvacítkách mě uklidnila. V Berlíně jsem věděl, že můžu prodat to, na co mám,“ říkal k desátému místu na světovém šampionátu. „Úspěchu na MS si cením skoro více, jen mě mrzí, že jsem nepřehodil osmdesátku.“ Výtečnou sezonu ocenili i hlasující v anketě Atlet roku, kteří mu přiřkli při první účasti v desítce hned šestou příčku, těsně druhý skončil také v kategorii Objev roku.
Sezona 2010 posunula Petra blíž světové elitě, po osobním rekordu 88.23 při Zlaté tretře objížděl závody Diamantové ligy a na ME cestoval jako adept medaile. Jenže pauza vynucená zraněním zad se podepsala na jeho výkonu v Barceloně, po šťastné kvalifikaci skončil ve finále se 77.30 desátý. "Zklamání je veliké. Zkusím si z toho vzít poučení. Chtěl jsem medaili. Vlastně ani nevím, v jakém rozpoložení jsem na stadionu byl. Snažil jsem se co nejvíce nemotivovat, udělat pár jednoduchých technických věcí, které mi radil trenér a které naženou metry. Bohužel, všechny tři pokusy byly pokažené," litoval.
V roce 2011 se mu podařilo opět bez potíží kvalifikovat na vrchol. Na mistrovství světa v Tegu však tentokrát skončil před branami finále. Kvalifikačních 76.18 m nestačilo na lepší než 24. příčku. "Cítil jsem se dobře, na nic se nemohu vymlouvat. Snažil jsem se pohlídat si některé technické věci, ale ani v jednom pokusu se mi to úplně nepovedlo. Trénoval jsem na tento závod celý rok, zklamání je tedy hodně velké," říkal po závodě, prvním po dvou měsících. "Tu pauzu jsem takto dlouhou chtěl a ani teď bych na tom nic neměnil," dodal.
Na sezónu 2012 nebude Petr vzpomínat v nejlepším, o čemž vypovídá, že nejdále hodil až na závěr sezony při MČR družstev v Táboře (81.14). Startoval na Evropě v Helsinkách i olympiádě v Londýně, v obou případech skončil hluboko v poli poražených. "Samozřejmě jsem hodně zklamaný, ale než začnu něco rozebírat - nemůžu mít lepšího trenéra, lepší podmínky, lepší podporu od rodiny a přátel a že se to nepovedlo, je jenom ve mně," sypal si popel na hlavu po OH. "Zdravotně mě nic nezavazovalo, jenže technicky jsou tam malé věci, které dělají hodně metrů, a ty se mi prostě pořád nedaří udělat. Ztratil jsme přirozenost svého házení. Udělal jsem maximum, ale... Když to nejde a člověk ví, že by mělo, je to frustrující. Jedna velká etapa skončila, další vyvrcholí až za čtyři roky v Riu. Snad líp," dodal optimističtěji.
Rok 2013 Petrovi nevyšel, svůj jediný 80metrový hod předvedl až v závěru sezony v Domažlicích - 82.39. Tím by se býval nominoval na MS v Moskvě, kde ale chyběl. V sezóně 2014 se připomněl dalekým hodem 85.07, na který však bohužel nedokázal navázat v dalším průběhu roku. Za 80 m se tak dostal již jen dvakrát, mezi tyto případy nepatřilo mistrovství Evropy v Curychu, kde skončil daleko před branami finále. Ani v roce 2015 se při vrcholu sezóny nedostal z kvalifikace. Po slibné první části sezóny, v níž opakovaně házel daleko za 80 (nejdále 85.52), se mu přestalo dařit a MS v Pekingu to jen potvrdilo.
Začátek sezóny 2016 nebyl zrovna podle Petrových představ. V závěru soustředění v Jihoafrické republice si natrhl první sval, což ovlivnilo jeho přípravu. Přesto dokázal začátkem července hodit v Letterkenny 84.10 a kvalifikoval se na olympijské hry. Tam konečně prolomil své kvalifikační prokletí z velkých akcí a dostal se do finále, kde skončil dvanáctý. "Těch zklamání bylo už dost. Bylo hodně z čeho se poučit. Těší mě, že jsem se dostal do finále. Tam už bylo potřeba hodit okolo 85 metrů, abych udělal nějaký lepší výsledek," nechal se slyšet.
V úvodu sezóny 2017 spíše hledal a nedařilo se mu podle jeho představ. Jeho forma však začala stoupat v ten správný čas. Na poslední chvíli se mu podařilo na závodech v Kolíně splnit limit pro start na světovém šampionátu. Tam si hned v kvalifikaci vylepšil sezónní maximum a hladce postoupil mezi elitní dvanáctku. V samotném finále pak zabojoval a odměnou mu byla jeho první velká medaile, když si po sedmi letech dokázal posunout hodnotu osobního rekordu na 88.32 a vystoupal na bronzový stupínek. Ve světových tabulkách mu v této nabité disciplíně patří šestá příčka.
Po jeho úspěchu na mistrovství světa padla na Petra velká očekávání, ale přišlo spíše trápení a nemohl se dlouho chytit. Forma naštěstí přišla včas a posledním možným závodem se dokázal kvalifikovat na evropský šampionát do Berlína. Tam v kvalifikaci zabojoval a dokázal se probít do finále, ve kterém pak obsadil dvanácté místo.
