Roman Šebrle
Rodák z Lanškrouna začínal se sportem v roce 1980 jako fotbalista. Kopané se věnoval do roku 1993, od roku 1990 však již začal dělat atletiku v TJ Týniště nad Orlicí (do roku 1993). Tři roky se připravoval v Pardubicích, od roku 1996 je atlet pražské Dukly. Prvními velkými individuálními reprezentačními starty byly v roce 1997 mistrovství světa v Aténách a světová univerziáda. Na MS skončil Šebrle na 9. místě, z univerziády přivezl ve svých 23 letech první velkou zlatou medaili.
V následujících dvou letech obsadil na evropském šampionátu 6. místo, na halovém mistrovství světa bronzovou příčku. Na MS v roce 1999 se mu nedařilo, ale od roku 2000 začali čeští sportovní fanoušci jméno Šebrle skloňovat ve všech pádech. V onom roce vybojoval na halovém mistrovství Evropy stříbro a stejný kov přivezl také z olympijských her v Sydney. Výkonem 8606 bodů nedokázal porazit pouze Estonce Erki Noola.
Sezonu 2001 začal Roman Šebrle skvěle. V portugalském Lisabonu získal první titul mistra světa v hale za 6420 bodů. Ačkoliv se mu pak na dráze tradičně nedařilo na světovém šampionátu pod otevřeným nebem, neskutečnou formu prokázal Šebrle na mítinku v Götzisu, kde vyhrál v novém světovém rekordu - 9026 bodů!
Rekord rekordů - 9026 bodů, Götzis (26.-27. 5. 2001)
(10.64-8.11-15.33-2.12-47.79=13.92-47.92-4.80-70.16-4:21.85)
Stovkou začalo v Götzisu všechno dobře, navíc bylo perfektní počasí. Že by dálka mohla být dobrá, naznačil Roman prvním pokusem 7.97 m. A potom to opravdu trefil a bylo z toho 811 cm. "Nechtěl jsem, aby dál skákal a zbytečně plýtval silami," řekl Romanův tehdejší trenér Váňa. Koule se Šebrlemu příliš nepovedla. "Nezvládl to technicky, chtěl hodit mnohem víc. Výška byla naopak skvělá. Mohl skočit i 2.15 metru." Po čtvrtce, která uzavírala první den soutěže, byl Šebrle 99 bodů nad osobákem. Druhý den začal Roman na stodesítce trochu rozpačitě. "Byl z toho sám zklamaný," říká Váňa. "Čekal výkon o dvě desetiny lepší. Sen o rekordu se mu začal ztrácet." Pak přišel disk, ve kterým zůstal Šebrle jen devět centimetrů za osobním rekordem. Výkon 480 v tyči byl Romanovým standardem. Předposlední disciplínou byl oštěp. Trenér se domluvil s organizátory, že Šebrle bude házet s lepší skupinou a vyšlo to. Třetím pokusem poslal oštěp za 70 metrů. A pak přišel závěrečný běh na 1500 metrů. Věřil si Roman na světový rekord? "Opravdu si věřil," tvrdí trenér. Rozpočítali jsme mezičasy a na svěťák chybělo 67 bodů. Roman do toho dal duši. Pomohl mu i Maďar Zsivóczky.
V roce 2002 vyhrál Roman Šebrle halové mistrovství Evropy ve Vídni i evropský šampionát pod otevřeným nebem v Mnichově. V renovované hale Ferryho Dusika dokonce ohrožoval až do nezdaru v tyči evropský rekord Tomáše Dvořáka. Nakonec nasbíral 6280 bodů. "Jsem rád, že Roman zapadl do naší skupiny," řekl po skončení HME nový Romanův trenér Dalibor Kupka. V Mnichově na ME získal Šebrle pro ČR první historické atletické zlato z evropského mistrovství na otevřeném hřišti. Do čela se dostal po dálce a už před sebe nikoho nepustil. Nasbíral 8800 bodů. "Z vítězství jsem šťastný, ale výkon mě mrzí. Chtěl jsem překonat rekord šampionátu, ale o jedenáct bodíků mi utekl. Věřil jsem si na 8950 bodů," našel na svém vystoupení jedinou slabinu Šebrle. "Naopak největší radost jsem si udělal osobákem 510 v tyči."
V roce 2003 se konalo v hale i venku mistrovství světa. Roman Šebrle přivezl z obou šampionátů medaile. Z HMS bronz, z MS stříbro. Do Birminghamu na HMS nepřijel Šebrle v nejlepší formě. "Natržený lýtkový sval a nedávná viróza s vysokými horečkami mě v závěrečné přípravě přibrzdily," řekl Šebrle. "Chyběla mi rychlost, ale je to jedna z mých nejcennějších medailí. Tu jsem vydřel." Na mistrovství světa v Paříži pak světový rekordman získal stříbro, když jej porazil pouze Američan Tom Pappas. "Tak jsem si celý rok maloval, jak si na Stade de France zabroukám národní hymnu na počest svého vítězství - a nakonec jsem si došel jen pro stříbro. Škoda, ale příliš smutnit nemohu, každá medaile z mistrovství světa má svoji váhu," řekl Šebrle časopisu Atletika. "Se stříbrem jsem se smířil po oštěpu, Pappas by byl hlupák, kdyby pustil takovou šanci. Je lepší, že přišla porážka letos, než abych takhle dopadl za rok na olympiádě."
Olympijské zlato skutečně přišlo hned v roce následujícím - 2004, ale předtím bylo desáté halové mistrovství světa v Budapešti a Šebrleho zlato a evropský rekord v sedmiboji 6438 bodů. Přestože již před soutěží pasovali odborníci Romana do role favorita, pozlobil jej podsaditý Američan Clay. "Před kilometrem jsem na Romana tlačil, aby zkusil běžet na svěťák a Claye odrovnal hned na začátku," řekl kouč Kupka. "A Roman běžel skvěle. Clay už od třetího kola hasnul a Šéba si běžel pro zlato. Bohužel nestihl svěťák."
Olympijské hry v Aténách vyhrál Šebrle se ziskem 8893 bodů před Bryanem Clayem a Dmitrijem Karpovem. Po doběhu patnáctistovky Šebrle chvilku stál opřený, pak ale padl, zavřel oči a jeho tvář rozzářila zvláštní kombinace úsměvu a slziček štěstí. Šebrle dva dny vysekával jeden excelentní výkon za druhým, v čele však ještě po osmé disciplíně trůnil třiadvacetiletý přízrak z Kazachstánu. Na útok v oštěpu však neměl čím zareagovat a v závěrečné patnáctistovce již nebylo na co. "Tenhle titul je ze všeho, čeho jsem ve sportu dosáhl, jednoznačně tím největším," řekl Šebrle. "Je splněnou metou, za níž jsem šel celé čtyři roky."
V roce 2005 si Šebrle zařadil do sbírky zlatou medaili z halového mistrovství Evropy. V létě následovalo ostře sledované mistrovství světa ve finských Helsinkách, kde mohl světový rekordman získat svůj první titul mistra světa pod otevřeným nebem. Skončil však stříbrný za mladým Američanem Clayem. "Druhý den byl Bryan lepší," uznal světový rekordman kvality svého přemožitele. Clay předčil Šebrleho poprvé v kariéře, když zaostal o 211 bodů a obhájil stříbro z MS 2003 v Paříži. "Jediný, kde jsem si druhý den desetiboje zazávodil, byla asi tyč. Těch 480 je málo, ale v tu chvíli to bylo ještě zlatý. Já vůbec neumím závodit v dešti," postěžoval si český reprezentant na vytrvalý déšť, který provázel celou soutěž, ba ji i přerušil.
V roce 2006 si v halové sezoně odletěl Šebrle do Moskvy pro bronz. Na halovém mistrovství světa srazily světového rekordmana zdravotní potíže. Přesto zabojoval a za neznámým Němcem Andre Niklausem a v posledních letech tradičním soupeřem Bryanem Clayem obsadil třetí místo se ziskem 6161 bodů. "Kvůli zdravotním komplikacím jsem uvažoval, že do Moskva vůbec nepojedu," zhodnotil svůj výkon Šebrle. "Ten bronz je pro mě nakonec zlatý." Před mistrovstvím Evropy ve švédském Göteborgu Šebrle prohlašoval, že chce bodově předstihnout v tabulkách vedoucího Bryana Claye. To znamenalo překonat alespoň 8678 bodů. To mu nakonec přáno nebylo, v Göteborgu bylo proti vícebojařům počasí. Přesto Šebrle obhájil a vyhrál s luxusním náskokem před Zsivóczkym a Drozdovem.
Přípravu v Jihoafrické republice před halovou sezonou 2007 zkomplikovalo Romanovi Šebrlemu zranění, kdy byl zasažen oštěpem do ramene. Hrozivě vypadající rána však naštěstí nezanechala hluboké stopy a Šebrle triumfoval na HME 2007 v Birminghamu, kdy získal třetí halové evropské zlato v kariéře. Před posledními dvěma disciplínami sice ztrácel na Rusa Pogorelova, ale v tyči předvedl rovných pět metrů a závěrečný kilometr si již ohlídal. "Běžel na půl plynu," okomentoval závěrečnou disciplínu jeho trenér Dalibor Kupka. "Když se otočil a viděl, že je Pogorelov daleko, neměl proč běžet naplno."
Kromě výkonu roku z "domácího" mítinku v Kladně a vítězství ve Vícebojařské světové tour dosáhl Šebrle na poslední zlato, které mu ještě v jeho sbírce chybělo - stal se poprvé v kariéře mistrem světa. V nejtěsnějším závodě historie MS 8676 bodů a o 32 porazil Jamajčana Maurice Smithe. Šebrle v Ósace nezávodil podle svých představ, a především vinou úvodních dvou nepovedených disciplín stovky a dálky byl po prvním dnu až třetí. Poprvé do vedení se dostal až v předposlední disciplíně hodu oštěpem, ve kterém zazářil osobním rekordem 71.18 metru, a na patnáctistovce už si titul nedal vzít. "Jsem neuvěřitelně šťastný. Na tento okamžik jsem čekal 10 let. Podařilo se mi dokončit mé celoživotní dílo, dá se říci, a dosáhl jsem všeho, čeho jsem dosáhnout mohl," radoval se po zisku světového titulu, který mu jako jediný scházel v úctyhodné sbírce úspěchů.
Na HMS 2008 směřoval Šebrle po prvním dni k další medaili, podle všeho stříbrné. Nedokončil však první disciplínu druhého dne - 60 metrů překážek. Zranil se a závod pro něj skončil. Začal mít problémy již na druhé překážce, poté se chytil za stehno levé nohy a upadl. Byl přímo ve valencijské hale na ultrazvukovém vyšetření, které prokázalo, že stehenní sval má natržený. Zranění si olympijský vítěz a mistr světa přivodil ve Valencii už podruhé, před deseti lety nedokončil sedmiboj na tehdejším halovém ME ve stejné hale Luise Puiga. "Do Valencie mě už nikdy nikdo nedostane, i kdyby tu byla olympiáda," prohlásil Šebrle už po sonografickém vyšetření.
Zranění z haly bohužel nebylo jediné v sezoně, v průběhu přípravy si jej ještě dvakrát obnovil a vše dovršil kašel, ze kterého se až vyšetřením po olympiádě vyklubalo lehčí astma. V Pekingu nechal na svých třetích hrách srdce, přesto to nevyšlo. Manko z tréninku bylo patrné a spokojen mohl být jen s málem disciplín, solidní byla dálka, vynikající výška. A tak vypadala situace i po prvním dni i přes pokaženou stovku a kouli docela slibně, medailově. Jenže vše zhatily překážky a pak Roman i ze svého pohledu dokončil, protože olympiáda se nevzdává. Skončil šestý a na třetí medaili z Her si nesáhl. "Bez formy se nedá závodit. Letos to byla blbá sezona," připomněl své svalové potíže. "Bylo těžké to dneska dokončit. Už dneska ráno, když jsem přišel, tak jsem měl dvěstěkilový nohy," řekl Šebrle.
Do Turína 2009 si jel pro medaili. Sice to nebyla ta nejblyštivější, ale získání bronzu se dá vyhodnotit jako zlaté. Zase nebyl Roman před akcí fit a navíc soupeři závodili skvěle. Přesto zůstala neporušena medailová tradice, kterou na halovém ME drží od Gentu 2000. "Jsem naprosto spokojený. Samozřejmě bývaly jiné časy, v mém věku už je každá medaile zlatá. Zajímalo by mě, kdyby se ta sezona vyvíjela optimálně, jestli by to bylo o nějaký bodík výš," připomínal svá zranění, kvůli kterým před HME v podstatě nezávodil.
Elán si Roman přenesl i do začátku léta, výborný výsledek z Götzisu mu však pokazila nečekaná minela na výšce. Na MS toho pokazil víc, dálka, ba i výška mu zase byly oporami, ale jindy silný vrh a hody a pouze průměrné běžecké výkony a v tyči jej zařadily až na úvod druhé desítky. "Asi to prohlášení, že mám na medaili, bylo z poloviny nadnesené," uznal po berlínské boji Šebrle. "Jenže podle tréninků jsem takové ambice mít musel. První den tomu odpovídal, i když mohl být zhodnocený bodově ještě lépe, ale druhý den mi úplně odešly síly," litoval.
O zdravotních patáliích Romana už by se dal napsat román a ani začátek roku 2010 bohužel nebyl v tomto ohledu výjimečný. Poměrně slibné výkony z úvodu zabrzdilo svalové zranění, z něhož se však oklepal. Poté, co jej IAAF pozvala spolu s Clayem do osmičky vyvolených na HMS (ostatní byli vybráni podle tabulek), prokázal, že je prostě závodník. Ač i jeho výsledný součet 6024 bodů v Dauhá zůstal za tím, co všichni soupeři před tím v sezoně předvedli, předčil Roman hned tři soupeře a skončil pátý. "Nevěřil jsem, že budu takhle v kontaktu. Po zranění jsem nic víc čekat nemohl. Byl to zvláštní závod. Čekal jsem, že to bude mnohem nabitější," zhodnotil svůj výkon.
V letní sezoně však zranění zcela zastavila Romanovo závodění. Do Barcelony nakonec odjel, avšak v nové roli diváka a také kandidáta do komise sportovců EA. Uspěl, dostal nejvíce hlasů ze všech. V anketě Atlet roku se absence startu na ME projevila, Roman po třinácti ročnících (od 1997) vypadl z elitní desítky, skončil 12.
Sezonu 2011 zahájil obhajobou bronzu na HME. Po delší době se musel na halový vrchol nejprve kvalifikovat výkony ze zimy, povedlo se díky výsledku na domácím vícebojařském šampionátu. V Paříži cenný kov doslova vydřel. V závěrečném kilometru dokázal časem 2:42.72 udržet potřebnou ztrátu na Nizozemce Sintnicolaase (2:40.44) a o tři body jej předstihl se ziskem 6178 b. "Málem jsem umřel, ale jsem šťastný, každá medaile se počítá," prohlásil. "Kdyby mi někdo řekl, že poběžím za 2:42, tak bych nevěřil. Dal jsem do toho zbytky sil, posledních dvě stě metrů jsem myslel, že umřu a v cíli jsem se tak opravdu cítil. Je to neuvěřitelný pocit," rozplýval se matador.
V létě bohužel pokračovala nevítaná tradice zranění, která Romanovi sebraly nejen značnou část přípravy, ale závodění. Na MS se kvalifikoval až na poslední chvíli při šampionátu Francie v Albi. V Tegu dokončil svoji osmý desetiboj na světovém šampionátu se 8069 body, za které si vysloužil čtrnáctou příčku za benjamínkem soutěže, Belgičanem Van der Plaetsenem, jenž dosáhl stejného součtu. "Snad bude příští sezona aspoň o kousek lepší než tato a minulá, a kdyby se náhodou povedla, možná bych konec kariéry ještě o rok odložil," uvedl Roman s tím, že olympijská sezona nemusí být poslední.
Rok 2012 začal nadějně, halová část sezony však nakonec neskončila očekávanou účastí při světovém vrcholu. Roman se do Istanbulu kvalifikoval díky vítěznému výkonu 6105 na domácím vícebojařském šampionátu. Při rozcvičení na MČR jednotlivců se však Roman lehce zranil a musel halové MS odříct. „Samozřejmě mě to štve, i když bych tam nejspíš o medaili nebojoval. Jsem ale rád, že se mi nic nestalo třeba právě v Istanbulu, protože by to taky mohlo znamenat konec sezony. A prioritou je pro mě od začátku olympiáda,“ říkal bezprostředně po zranění. HMS mu částečně za pravdu nedalo, na medaili stačilo i méně než šest tisíc bodů.
V podobném duchu se bohužel nesla i hlavní část sezony, v jejímž průběhu přešel od Dalibora Kupky k Janě Jílkové. Roman se kvalifikoval na mistrovství Evropy, kde obsadil solidní šesté místo za 8052 b. "Sprinty mi konečně po dlouhé době vyšly líp. Bohužel se mi nepovedly hody - a dálka s výškou taky nebyly nic moc. Byl to takový zvláštní víceboj," řekl a jistě doufal v lepší na olympiádě, o niž do Helsinek úspěšně bojoval s generačně mladším Helceletem. Jenže zranění paty mu nakonec dovolilo odstartovat pouze na stovce za 11.54. "To mi trošku vlilo optimismus do žil, i když nebyla rychlá, věřil jsem, že se udržím v závodě co nejdéle," okomentoval, "jenže na dálce už to nešlo, to přetížení bylo větší. Zkusil jsem jednou rozběh naplno a to stačilo. Tou stovkou se to samozřejmě rozdráždilo. Bolelo to tak, že pokračovat nešlo," vysvětlil.
V roce 2013 už se Roman Šebrle k desetiboji kvůli zraněné patě nepostavil a svou bohatou kariéru ukončil. Později ohlásil, že se hodlá prosadit v golfu, a angažoval proto britského kouče Davida Cartera, s nímž už se začal připravovat na hřišti ve Vysokém Újezdě nedaleko Prahy.
V roce 2014 přibral ke svým aktivitám moderování zpráv FTV Prima, působil ve dvojici s Českou miss 2013 Gabrielou Kratochvílovou.
