Tomáš Dvořák
Tomáš Dvořák je májové dítě ze Zlína. Vystudoval gymnázium v Arabské ulici v Praze, závodil za Duklu Praha a armádnímu klubu zůstal věrný i jako trenér. „Byl jsem členem Dukly už jako student na gymnáziu. Neříkám, že bych byl srdcem voják a vyžíval se v tom, že bych rodinu stavěl do latě, ale není mi to proti vůli. Myslím si, že ve sportu má určitá kázeň své opodstatnění. Je to pohoda, když víte, že se všichni sejdou ve stejnou dobu na trénink a nemusíte se na stadionu motat sám. V Dukle byla vždycky dobrá parta a je tam i dnes. Jsem voják a nestydím se za to,“ říká o svém vztahu k armádě.
Vždycky byl všestranným atletem, ale nemohl se rozhodnout pro žádnou disciplínu, a tak v roce 1987 ve Zlíně poprvé vyzkoušel desetiboj. Od roku 1988 trénoval pod trenérem Zdeňkem Váňou, v průběhu roku 2003 je svěřencem Ludvíka Svobody, později začal trénovat spíše ty kolem sebe. „Baví mě atletika komplexně. Nikdy jsem se nespecializoval na jedinou disciplínu, i když jsem v některé vynikal. Desetiboj byl východisko, jak se prosadit nejen u nás, ale i ve světovém měřítku. Mám ho rád. Je v něm všechno – oblíbené i neoblíbené disciplíny. Neumím si představit, že bych třeba jenom běhal,“ uvažuje nad svojí kariérou.
Tomáš odjakživa působil velmi extravagantně. K závodům zásadně nastupoval v tmavých brýlích, dlouho nosil náušnici, je kuřák, často mění barvu i tvar svého účesu. „Určitě to není nevědomé, každý na svém image pracuje. Ale nechtěl jsem se za každou cenu zviditelnit. Začaly mi růst vousy, tak jsem si nechal bradku…“ Mezi jeho největší koníčky (mimo atletiku) patří houbaření, četba, moderní hudba, vaření a pečení a sledování amerického seriálu Akta X. Bydlí v Hostivici u Prahy se svou manželkou Gabrielou, dcerou trenéra Váni a bývalou dálkařkou. V květnu 1997 se jim narodila dvojčata, Kateřina a Barbora, o šest let později přišla na svět Terezka. „Je to dřina jako pes! Gábina říká, že si chodím na trénink odpočinout, a v jistém smyslu je to pravda. Psychicky si odpočinu, doma se musím krotit,“ svěřuje se šťastný otec.
Tomášovým prvním atletickým úspěchem byl v roce 1990 zisk titulu juniorského mistra Československa v sedmiboji, o rok později následovalo druhé místo na mistrovství Evropy juniorů v Soluni a vítězství v anketě o nejlepšího atleta roku 1991 v kategorii juniorů. A pak už přišla velká mistrovství: v roce 1994 halové mistrovství Evropy v Paříži (4. místo), o rok později mistrovství světa v Göteborgu (5. místo). První halová stříbrná medaile putovala k Dvořákům z HMS v Barceloně (1995) a druhá z HME ve Stockholmu (1996).
V roce 1996 nastalo horké léto a s ním i olympijské hry v Atlantě. Dvořák se výborně připravil a svou formu potvrdil po oba dny závodu: byl z toho zisk bronzové medaile a nový český rekord 8664 bodů. Vrcholem následující sezony bylo MS v Aténách. I tam Tomáš uspěl. Svým dvojčatům přivezl zlatou medaili a opět i český rekord (8837 bodů). „Hlavně jsem se nejdřív naučil prohrávat. A to je ze všeho nejdůležitější. Proher byla v mojí kariéře spousta, a tak nějaké vítězství beru spíš jako zadostiučinění než triumf. Když jsem vyhrál mistrovství světa, tak jsem jen zúročil to, na co jsem se připravoval několik let. Dal jsem do toho všechno. Kvůli tomu ale nebudu triumfálně vykřikovat a skákat po dráze,“ podotýkal Tomáš Dvořák.
Strahov společně s českými fanoušky atletiky se v roce 1999 stal svědkem velké události – Tomáš vytvořil fantastický světový rekord a atakoval hranici devíti tisíc bodů. Při konečném součtu mu do magické devítitisícovky zbývalo pouhých šest bodů. Tehdejší zisk 8994 bodů ho stavěl do pozice nejlepšího desetibojaře na planetě. V roce 1999 přidal Dvořák další titul mistra světa. Byl také vyhlášen nejlepším sportovcem roku.
V sezoně 2000 se Tomášovi povedlo vytvořit nový evropský rekord v sedmiboji na halovém mistrovství Evropy v Gentu, byl vyhlášen nejlepším sportovcem Evropy za rok 1999 v anketě evropských novinářů. Na červnovém mítinku v Götzisu i na červencovém v Talence se pokoušel o překonání hranice devíti tisíc bodů, vzhledem ke zdravotním problémům se mu to však nepodařilo. Tomáš se se zdravotními problémy potýkal také na olympijských hrách v Sydney. I přesto nevzdal a skončil na šestém místě.
V roce 2001 vynechal halovou sezonu, aby se úspěšně vrátil v létě téhož roku na pomyslný královský trůn. Na MS v Edmontonu zvítězil výkonem 8902 body a stal se potřetí za sebou mistrem světa.
Sezona 2002 ho zastihla opět v horším zdravotním stavu a na vrcholné akci – srpnovém ME v Mnichově – z desetibojařského závodu odstoupil. Zdravotní problémy ho provázely i v následujícím roce, kdy se zúčastnil obou světových šampionátů. V hale v Birminghamu se sebezapřením vydřel páté místo, v létě na mistrovství světa do Paříže přijel jako držitel tří zlatých medailí v řadě za sebou. Sáhl si na dno sil a skončil čtvrtý. Tři měsíce před pařížským šampionátem se Dvořákům narodila třetí dcera, která dostala jméno Terezka.
Třetí olympiáda v kariéře Tomáše Dvořáka přiměla k radikálnímu řešení podstoupit operaci. Český reprezentant po dlouhém zvažování svého startu do soutěže na OH v Aténách nastoupil, ale hned první disciplína vystavila stop veškerým nadějím. Při sprintu na 100 metrů nevydržela jeho poraněná achilovka a slavný desetibojař odkulhal s bolestivou grimasou ve tváři.
V pondělí 1. listopadu 2004 absolvoval Tomáš svůj první trénink po operaci Achillovy šlachy. Chirurgický zákrok podstoupil 14. října v České Lípě. „Doktor Horal, se kterým jsem spolupracoval už při potížích s achilovkou před olympiádou, mně prováděl artroskopii,“ přiblížil zákrok trojnásobný mistr světa. Týden strávil v českolipské nemocnici, pět dní se pak rehabilitoval v Harrachově.
Po dlouhých dvou měsících se Tomáš Dvořák opět zapojil do přípravy v tréninkové skupině Luďka Svobody, ve které atleticky zraje a jak sám prohlašuje, cítí se mladší. „V naší tréninkové skupině je výborná parta, panuje tu atmosféra, kterou jsem v poslední době postrádal. Teď jsem z toho bohužel trochu vypadl, ale už jsem zase mezi svými,“ popsal Dvořák své tréninkové prostředí.
Zkušený desetibojař na soustředěních počátkem sezony 2004 převzal ve skupině roli jakéhosi konzultanta tréninků, pomáhal trenéru Svobodovi s vedením mladších kolegů. „Teď jsem se do toho vložil trochu víc,“ potvrdil Dvořák, „snažím se klukům předávat poznatky, které jsem za svou kariéru získal. Teď na to bude zase víc času, tak se zaměříme na kondiční přípravu, a budeme dělat i techniku.“ Že to s trenérskou dráhou myslí vážně, potvrdil Tomáš zahájením studia na FTVS UK v Praze.
Na vrchol sezony 2005 – světový šampionát v Helsinkách – přicestoval trojnásobný mistr světa v dobré pohodě a s chutí si zazávodit. Ani on sám ale zřejmě netušil, jak se soutěž desetibojařů vyvine. O zlato si to od začátku rozdával Šebrle s Clayem, ale po diskvalifikaci nevyzpytatelného Kazacha Karpova se boj o bronz ukázal jako otevřená záležitost. Dvořák se v průběhu soutěže pohyboval okolo šestého místa s mírným náskokem na svůj papírový propočet 8100 bodů, ale měl v rezervě své silné disciplíny č. 9 a 10, totiž oštěp a 1500 metrů. Bohužel ale všechny naděje na „nečekaně zajímavé“ umístění zhatila ještě předtím nepovedená tyč. Za neoblíbenou a zrádnou disciplínu si Dvořák připsal jen 673 bodů a se svým sedmým MS v kariéře se rozloučil na osmé pozici.
V sezoně 2006 se Tomáš Dvořák vícebojem v Götzisu kvalifikoval na srpnové mistrovství Evropy ve švédském Göteborgu. Na stadionu Ullevi nakonec obsadil 12. místo, spíše než se soupeři však bojoval sám se sebou a s časem na závěrečné patnáctistovce. Uběhl ji za 4:42.29, což o necelou půlvteřinu zkazilo unikátní možnost stát se prvním vícebojařem, který překonal osmitisícovou bodovou hranici v 35 závodech. Tento primát tak "vyfoukl" ve stejném závodě Roman Šebrle, který v Göteborgu vyhrál. "Kde jsem ty body ztratil?" uvažoval později Dvořák, "vážně nevím. Tři body je tak málo, stačí kousíček a všechno je jinak."
Rok 2006 si ale sympatický vícebojař zkazit nenechal a oslňoval televizní diváky v taneční soutěži České televize Stardance - když hvězdy tančí. Sice nevyhrál, ale porotě i divákům se líbil natolik, že obsadil třetí místo.
Při premiérovém ročníku kladenského vícebojařského mítinku v roce 2007 obsadil Tomáš Dvořák čtvrté místo a získal 8020 bodů, tedy ostřejší limit pro světový šampionát. "Závod to byl skvělý, bohužel nemůžu říci, že se mi závodilo skvěle," narážel trojnásobný mistr světa na svůj zdravotní problém s levým stehnem. Zdravotní komplikace se projevily i před odletem na MS do Japonska. Trojnásobný mistr světa nakonec přece jen odcestoval, do závodu se však nakonec nedostal. Nepustilo ho poranění paty, se kterým se potýkal. „Pořád jsem živil naději. Teď mě štve, že jsem sem vůbec odjížděl. Doma jsem mohl udělat spoustu práce, mimo jiné třeba jet se svým svěřencem Antonínem Váchou na závody," litoval Dvořák. Rok 2007 byl totiž také rokem Dvořáka jakožto trenéra. V jeho skupině se připravuje 14 svěřenců. Na závěr sezony pokřtil autobiografickou knihu TOMÁŠ LVÍ SRDCE.
Sezona 2008 byla pro Tomáše poslední. Když o rok dříve dokončil kladenský desetiboj, asi netušil ani sám, že již to byla jeho derniéra. V olympijském roce již ani nepřemýšlel o limit na OH. Ale chtěl se rozloučit posledním desetibojem na MČR. Ve Staré Boleslavi, místě mnoha rekordů, mu však nebylo přáno.
Do druhého dne nastupoval Tomáš Dvořák ze třetího místa. Jenže hned úvodní disciplínu, překážky, nedokončil. „Byl jsem přehecovaný. Vedle mě startoval Slaven Dizdarevič, který má náběh na sedm kroků, a já ne že bych vstřebal jeho rytmus, ale byl jsem blízko a přeběhl překážku ála Roman Šebrle. Místo abych odraz udělal pod sebe, dal jsem tu nohu před sebe a stehno nevydrželo. Co se snažím své svěřence odnaučit, teďka udělám,“ kroutil hlavou.
Pokračovat dále nemělo smysl. „Příště bude lépe,“ řekli byste si třeba. Jenže v případě Tomáše Dvořáka už patrně žádné příště nebude. „Prostě přestanu závodit v desetiboji. Neumím sportovat na půl plynu a nebavilo by mě dělat 6000 bodů. Představy jsou jedna věc, tvrdá realita druhá. Mé to tělo je jiného názoru, než bych si přál,“ říká atlet, který naposledy dospěl do cíle vloni při premiéře kladenského TNT Fortuna mítinku, kde se nominoval na MS v Ósace.
Jedním z důvodů, proč jako vícebojař končí, bude jistě i nedostatek času. „Mám pět svěřenců na stadionu, trénovat spolu s nimi i sebe je hrozně náročné. Kdybych měl dopolední trénink s partou, pak odpolední, a mezitím bych si šel trénovat sám, tak to ne. Takový Robocop nejsem,“ prohlašuje. Neznamená to však úplný konec závodění. „Asi si příští rok hodím oštěpem, na což se nemusí běhat,“ plánuje.
Jeho vícebojařská rozlučka byla velmi nenápadná. Bez fanfár, s poraněným stehnem. Odměnou mu byl jen potlesk diváků na stadionu. Není to málo? „Nejsem rozlučkový typ a oslavový už vůbec ne. Beru to jako normální všední den. Nepočítám, že si někdo za pět let vzpomene, že byl nějaký Dvořák. Dělal jsem to především pro sebe,“ uzavřel tiše svou kariéru nyní již trenér Tomáš Dvořák.
Neuplynul ani rok a všichni fandové atletiky mohli znovu slyšet jeho jméno. Předsednictvo svazu jej vybralo za nástupce Václava Fišera a tak se stalo od 15. září 2009 šéftrenérem ČAS. „První dotazy, které přišly někdy před osmi měsíci, jsem hned odmítl a nezabýval se jimi. Jak se jejich četnost zvyšovala, byl jsem nucen nad tím více uvažovat. Doma mě podpořili a také ohlasy těch, s nimiž jsem to diskutoval, byly většinou pozitivní. Definitivně jsem se rozhodl v červenci,“ prohlásil Dvořák, který si za spolupracovníka vybral táborského atleta a závodníka Tomáše Purmana. Vytýčil si také hned několik oblastí, na které se hodlal zaměřit: centrální příprava, výchova mládeže, vzdělávání trenérů.
