Tomáš Staněk
Koulař Tomáš Staněk absolvoval své první atletické kroky na stadionu Slavie v pražském Edenu pod vedením trenéra Rudolfa Mastíka. Ke královně sportu ho přivedl jeho starší bratr František, jenž byl reprezentantem ve vícebojích. Tomáše nejprve zaujal disk a v mládežnických kategoriích kombinoval všechny vrhačské disciplíny. Jeho druhým trenérem byl Remigius Machura, pod kterým se připravoval na Spartě. Teprve u něj se začal specializovat na kouli.
Jeho první velkou mezinárodní akcí bylo mistrovství Evropy do 22 let ve finském Tampere, kde si vyházel páté místo. Velký výkonnostní skok prožil po přestupu do Dukly Praha, kde si ho pod svá křídla vzal kouč Petr Stehlík. V průběhu halové sezóny 2014 se poslal poprvé v kariéře své náčiní přes dvacet metrů, když si vylepšil osobní rekord na 20.32. Jen o několik týdnů později si připsal premiéru na velkém šampionátu mezi dospělými, když odcestoval na halovém mistrovství světa do polských Sopot. V nabité kvalifikační soutěži mu výkon 20.06 na účast ve finálové osmičce nestačil. Velmi dobré výkony předváděl i pod otevřeným nebem. Ve Štětíně si posunul hodnotu kariérního maxima na 20.93 a na evropský šampionát do Curychu odjížděl s vysokými ambicemi. Ani tentokrát se mu však nepodařilo probít z kvalifikace.
Kvalifikační prokletí bohužel pokračovalo i na domácím halovém mistrovství Evropy v Praze 2015, když nezaznamenal jediný platný pokus a zůstal bez výkonu. V průběhu letní sezóny si v Římě odbyl úspěšnou premiéru v rámci Diamantové ligy, když obsadil třetí místo. Na mistrovství světa v Pekingu ovšem opět uvízl v kvalifikačním sítu.
Olympijskou sezónu 2016 zahájil na výbornou, když už v hale poprvé v kariéře překonal jednadvacetimetrovou metu. V německém Rochtlizu hodil 21.30. Halové mistrovství světa v Portlandu pro něj ale skončilo zklamáním, když bral za výkon 19.46 šestnácté místo. Mistrovství Evropy v Amsterdamu vynechal a své síly směřoval k olympijským hrám v Riu de Janeiru. Ani pod pěti kruhy si bohužel finálovou účast nepřipsal.
Vše se zlomilo s příchodem roku 2017. Na halovém evropském šampionátu v Bělehradě si v ten pravý okamžik vylepšil osobní rekord na 21.43 a mohl se těšit ze svého prvního velkého cenného kovu. Vystoupal na stříbrný stupínek. Pod otevřeným nebem pak přišel další milník jeho kariéry. V německém Schönebecku poslal své náčiní na 22.01, čímž o osm centimetrů překonal třicet let staré národní maximum Remigia Machury a mohl se těšit ze svého prvního dvaadvacetimetrového vrhu. Ve francouzském Lille výrazně přispěl vítězstvím k udržení českého týmu v elitní skupině mistrovství Evropy družstev. Na mistrovství světa v Londýně pak skončil těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě. Jen o týden později přišel ve Varšavě další dvaadvacetimetrový výkon, když si vyrovnal hodem na 22.01 osobní rekord. Úspěšnou sezónu zakončil pátým místem v bruselském finále Diamantové ligy.
Na pozitivní vlně se vezl i v nadcházejícím roce. Hned v úvodu halové sezóny 2018 se stal českým rekordmanem i pod střechou, když v německém Düsseldorfu zaznamenal svůj nejdelší kariérní hod 22.17. V tu dobu už spolupracoval se svým kamarádem a novým trenérem Janem Tylčem. Úspěšné bylo i jeho vystoupení na halovém světovém šampionátu v Birminghamu, kde si na krk pověsil bronzovou medaili. Na mistrovství Evropy v Berlíně pak zopakoval své čtvrté místo z londýnského MS a ve finále Diamantové ligy byl opět pátý. Stejného umístění dosáhl také v zářijovém Kontinentálním poháru, který hostila Ostrava.
V průběhu halové sezóny 2019 absolvoval pouze dva starty. I to mu stačilo k dalšímu velkému úspěchu. Ve skotském Glasgow získal třetí medaili z velké halové akce v řadě, když na HME vybojoval pro české barvy další bronz, což byla naše jediná medaile na tomto šampionátu. V létě se potýkal se zdravotními problémy, přesto se postaral o jedno z nejlepších českých individuálních umístění při mistrovství Evropy družstev v Bydhošti, kde bral cenné body za druhé místo. Potřetí za sebou se zúčastnil finále DL, kde obsadil sedmou pozici. Na mistrovství světa v katarském Dauhá pak zápolil v nejkvalitnějším koulařském finále historie, ve kterém si vyházel desáté místo.
Po návratu k trenéru Petru Stehlíkovi se Tomášovi dařilo zejména v hale, kde se dostal až na 21.86. O to více ho mohlo mrzet posunutí halového světového šampionátu v Nankingu. V ten moment byl totiž třetím mužem průběžných světových tabulek. Venku se potýkal s drobnějšími zraněními, závodil spíše na menších mítincích, a tak bylo jeho sezónní maximum 21.24.
Tomášovým hlavním cílem pro halovou sezónu 2021 bylo úspět na HME v Toruni, a to se mu podařilo stoprocentně, když si díky výkonu 21.62 pověsil na krk evropské zlato. Získal tak svou čtvrtou velkou halovou medaili v řadě. Zvítězil také na mistrovství Evropy družstev v Kluži. Na olympijských hrách v Tokiu bohužel do finále nepostoupil a obsadil sedmnáctou příčku. Nejdelší vrh sezóny zaznamenal při extralize na Julisce, kde zapsal 21.53.
Na halovém mistrovství světa 2022 v Bělehradě skončil Tomáš bez medaile, když obsadil čtrnácté místo. Přerušil tak svou medailovu sérii z mezinárodních vrcholů pod střechou, která trvala od roku 2017. Cenného kovu se ovšem konečně dočkal i pod otevřeným nebem, když bral na mistrovství Evropy v Mnichově bronz za 21.26. Ještě předtím zaznamenal na mítinku v lucemburském Schifflange jeden z nejlepších kariérních výkonů 21.94.
Hala 2023 se Tomášovi vydařila na výbornou. Nejlepší výkon 21.90 této části sezóny předvedl ve finále mistrovství Evropy v Istanbulu. Dostal se tak vůbec nejdál při vrcholné akci, v soutěži v turecké metropoli to stačilo na stříbro. Pravidelně za 21 metrů se dostával i pod otevřeným nebem, jenže vůbec nejslabší závod roku přišel v kvalifikaci světového šampionátu a finále v Budapešti tak bylo bez jeho účasti. Radostná událost přišla v osobním životě, kde se jim s manželkou Nelou narodil v červenci syn Filip.
Halové mistrovství světa v Glasgow 2024 nevyšlo Tomášovi podle představ, když skončil až na jedenáctém místě. Naopak na evropském šampionátu v Římě sahal po medaili, když na ni výkonem 20.88 ztratil jen šest centimetrů. Parádně mu pak vyšla kvalifikace olympijských her v Paříži, kde se zaskvěl vrhem do vzdálenosti 21.61. Ve finále už podobným zápisem nedokázal navázat a obsadil desátou příčku.
