Věra Cechlová Pospíšilová
Věru Pospíšilovou, od svatby v říjnu 2003 Cechlovou, zdobí úspěšná bilance na vrcholných světových a evropských soutěžích v diskařském kruhu. Třetí místo obsadila na juniorském mistrovství Evropy v roce 1999. A hned svou první reprezentační akci mezi dospělými, mistrovství světa 2001 v Edmontonu, proměnila Věra v sedmé místo. O tři příčky výš pak poskočila o rok později (2002) na ME v Mnichově. „Bramborový“ úspěch přišel i na olympiádě v Aténách 2004, mezitím skončila pátá na světovém šampionátu v Paříži (2003).
Cesta Věry Cechlové k její současné specializaci byla poněkud spletitá. První atletické kroky udělala v Litoměřicích, ale záhy přešla do Lovosic, kde závodil její bratr. Oba se tehdy věnovali skoku vysokému. Brzy však nastal zlom a Věra vykročila správným směrem. „Jednou mi trenér Pavlík řekl, že potřebujeme ligové body v hodu diskem. Vysvětlil mi techniku hodu a šla jsem na to,“ popisuje své seznámení s osudovou disciplínou. „Hned první závod jsem vyhrála,“ dodává Věra skromně. V Lovosicích však nebyly ideální podmínky pro vrhačské disciplíny, a tak talentovaná diskařka ve čtrnácti letech přestoupila do Kladna. Pod vedením trenéra Josefa Vávry se připravovala se specializací koule-disk-oštěp-kladivo. Ještě v osmnácti letech se dokázala Pospíšilová probojovat do finále ME juniorů ve vrhu koulí. V roce 1999 Věra přešla k trenéru Josefu Šilhavému, který stál za všemi jejími dosavadními úspěchy na mezinárodní scéně.
Po světových šampionátech v Edmontonu a Paříži, kde Věra obsadila sedmou, resp. pátou příčku, se dočkala medailového zadostiučinění na MS v Helsinkách 2005. Po bezproblémové kvalifikaci nastoupila nažhavená na finálové vystoupení, avšak to se nepodařilo dokončit. Diskařky házely v průtrži mračen, na hranici regulérních podmínek. Kvůli tak extrémní nepřízni počasí byli pořadatelé nakonec nuceni atletické soutěže přerušit a některé, včetně finále disku žen, dokonce přesunout na jiný termín. V opakovaném závodě nastoupila opět skvěle koncentrovaná a hodem dlouhým 63.19 metru vybojovala bronz. Ač mnohými pasována na kandidátku na titul, neviděla Cechlová důvod být zklamaná z bronzem: „Chtěla jsem hodit dál, ale jsem strašně ráda, že tohle stačilo na medaili. Do teď jsem vozila samý brambory a teď jsem se konečně dočkala,“ připomněla předešlou smůlu.
Po bronzové medaili čekali fanoušci podobný, ne-li větší úspěch také na mistrovství Evropy 2006 v Göteborgu. Věra postoupila do finále výkonem 60.45 metrů z desátého místa, ale ve finále se jí nevedlo. Pouze dvakrát poslala disk za šedesátimetrovou hranici a jejích 60.71 nestačilo na lepší než sedmé místo. Štěstí ji nepřinesly ani stuhy v barvách trikolory, kterými vyzdobila svůj účes. "Musím říci, že mám smíšené pocity. Na jednu stranu je tu to zklamání, protože jsem určitě chtěla víc. Na druhou stranu vím, že jsem pro úspěch udělala maximum" uvedla Věra.
V roce 2007 bylo vrcholem roku mistrovství světa v japonské Ósace a Věrka přijela obhajovat bronz. Ač tedy pasována na vážnou kandidátku na medaili, nepostoupila na šampionátu z kvalifikace. "Před závodem jsem se cítila v pohodě, myslela jsem, že se nemám čeho bát. Pro úspěch jsem udělala vše, tři měsíce před závody jsem nechodila ani do kina, abych nenastydla. A tak jsem si možnost nepostupu z kvalifikace vůbec nepřipouštěla. To byla asi ta chyba. V životě si je dobré projít i neúspěchem." Věrka však na závěr sezony předvedla, že umí házet ve velkém stylu. Při Světovém atletickém finále porazila všechny konkurentky vyjma mistryně světa Dietzschové z Německa.
V olympijské sezoně 2008 vsadila Věra vše na jediný závod. Šetřila starty, limit hodila hned v prvním závodě v Eugene a pečlivě se připravovala na Peking. Velký pozor si dala v kvalifikaci, aby se neopakoval neúspěch z MS. To se jí povedlo, hned prvním pokusem dlouhým 61.61 m překonala potřebnou hranici. Ve finále přidala 14 cm na 61.75 metru, což stačilo na páté místo, a od medaile ji dělilo 84 cm. V rozhazování se jí přitom dařilo a cítila se dobře. "Ale pak jsem nezvládla emoce. Místo abych házela uvolněně a rychlost stupňovala, šla jsem do toho po hlavě," uvedla. V očích se jí leskly slzy. "Moc jsem chtěla vyhrát, navíc když vím, kolik na to stačilo," dodala. Ve světovém atletickém finále si pak Věrka o jednu příčku polepšila. V domácí anketě o Atleta roku jí hlasující přisoudili druhé místo.
O sezoně 2009 se bohužel nedá říct konec dobrý všechno dobré. Patálie začaly na jaře, kdy se musela strachovat o manžela Jakuba, jemuž operovali slepé střevo. Poté na mítinku ve Varšavě přišla krádeží o věci a výpadkem optického měření o pokus za 63 metrů, vzápětí se při Odložilovi zranila. Zánět v noze se podařilo odstranit před MS v Berlíně, které však skončilo neúspěchem v kvalifikaci. "Myslela jsem si, že konečně ukončím sezonu po všech těch potížích v pohodě, ale bohužel. Cítila jsem se skvěle, byla jsem rychlá, ale po výpadcích v přípravě jsem to nestihla spojit s technikou. Timing byl úplně jiný," uvedla po závodě. Jejím maximem zůstalo 62.91 z červencové VC Ústí nad Labem, kde porazila pozdější světovou šampionku Dani Samuelsovou.
Nezdarem skončil i rok 2010 a mohla za to nepodařená kvalifikace na ME v Barceloně, kde jí nevyšel ani jeden z třech hodů. Všechny byly krátké, a tak je úmyslně přešlápla. "Beru to sportovně. V rozcvičce i tady na stadionu mi to letělo daleko, slyšela jsem, jak to plesklo o hranici kvalifikačního limitu," řekla zklamaná Cechlová. "Snažila jsem se házet volně, protože stačilo i 58 metrů, bohužel mi ani jeden hod nevyšel."
Sezona 2011 vyvrcholila na mistrovství světa v Tegu a pro Věrku znamenala už třetí zaváhání v kvalifikaci v řadě. Tentokrát hodila 53.87 m, což na postup mezi nejlepší tucet stačit nemohlo. „Snažila jsem se v každém hodu ze sebe vydat co nejvíc, ale hrozně jsem bojovala s tím, abych vůbec udržela disk v ruce. Klouzalo mi to už do nášvihu. Moc mě to mrzí, protože na tento závod jsem se poctivě připravovala. Že to dopadne takhle, jsem si nepředstavovala. Tréninky tady vypadaly dobře, nebudu se na nic vymlouvat. Nic mě nebolí, jsem konečně zdravá, sama to nechápu,“ prohlásila 23. diskařka MS. Po sezoně se nicméně Věrka rozhodla pro změnu a po 14 letech spolupráce s Josefem Šilhavým se přesunula na Duklu k Petru Stehlíkovi.
Rok 2012 nebyl vysloveným propadákem, ale nadšení také nepřinesl. Na mistrovství Evropy v Helsinkách se Věrce podařilo projít do finále i mezi nejlepších osm, kde skončila sedmá za 60.08. Na olympiádě v Londýně hodila jen 55 metrů, což na finále zdaleka nestačilo.
Sezona 2013 byla poslední soutěžní, Věře se již nepodařilo nominovat se na vrcholnou akci (maximum 58.80). Přišly však hned dvě radosti. Po dlouhých peripetiích jí dorazil olympijský bronz za diskvalifikaci běloruské soupeřky z Atén a na podzim oznámila, že s manželem očekávají přírůstek. "Už popáté v kariéře jsem si přivodila zranění v oblasti achilovky a kotníku na levé noze. Nemohla jsem na tréninku pilovat otočky a závodila přes bolest. Když se mi ani za tuto cenu nepodařilo splnit limit na mistrovství světa, rozhodla jsem se, že tentokrát už opravdu skončím,“ popsala anabázi, kterou si prošla. „Ale vzpomínat na to nebudu nijak negativně, ta medaile, kterou jsem dostala do ruky, všechno zastínila,“ dodala. Oficiální rozlučky se jí dostalo při sobotním vyhlašování ankety Atlet roku 2013. „Byl to pro mě ohromně emotivní moment. Bylo to strašně pěkný,“ uvedla k zážitku, který byl umocněn právě ještě očekáváním svého potomka. „Až jsem nechtěla věřit, jak rychle nám to s manželem vyšlo a jsme za to oba děsně šťastní. Vždyť Jakub po dítěti toužil strašně dlouho, přemlouval mě už od olympiády v Pekingu. Teprve teď si uvědomuju, kolik přemáhání ho to muselo stát a jak se mnou byl trpělivý, za což mu musím ohromně poděkovat,“ vyznává se Věra s tím, že se jí ani nechce věřit, kolik štěstí jí rok 2013 přichystal. „Až se bojím o tom mluvit,“ řekla.
V červnu roku 2014 porodila syna Daniela a záhy započala i svou trenérskou dráhu.
