Vítězslav Veselý
Pro oštěpaře Vítězslava Veselého bylo mezinárodní premiérou MS juniorů v roce 2002. V jamajském Kingstonu však zůstal v kvalifikaci. Výkonnostní vzestup zaznamenal na konci sezony 2007, kdy si posunul osobní rekord na 79.45. "Měl jsem zdravotní problémy s levou nohou, což se promítlo do tréninku. Proto forma nepřišla v čase plnění kritérií pro Ósaku. Zároveň mi ale tento výkon psychicky hodně pomohl a určitě je to odrazový můstek do olympijského roku." V něm chtěl svěřenec Jana Železného určitě přehodit osmdesátimetrovou hranici.
Cesta k ní byla v sezoně 2008 byla úspěšná, ale ne snadná. Relativně brzy (na Tretře) splnil na centimetr mírnější limit, při vloženém závodě do kladenského víceboje vylepšil osobák, ovšem do 80 metrů stále chybělo 20 cm. V kvalifikace nevypadala příliš dobře. První pokus jen proběhl, v druhém předvedl svůj druhý hod sezóny 78.93, což ale na postup o pár decimetrů nestačilo. Jenže v posledním pokusu zabral, jako jediný si v závodě vylepšil osobní rekord a díky 81.20 metru i postoupil. Podle slov svého trenéra se navíc "stal oštěpařem", protože jeho osobák ode dneška začíná osmičkou. Ve finále už nenavázal na svůj velmi vydařený výkon z kvalifikace a po dvou přešlapech a výkonu 76.76 m skončil dvanáctý.
Úspěšnou olympijskou sezonu přenesl Víťa i do úvodu roku 2009, když splnil mírnější limit pro MS dalším překonáním 80 m (o 35 cm). Jenže potom přišlo zranění, a tak byla účast na MS spíše boj se sebou samým. Celkově mu za 75.76 metru patřilo v Berlíně 28. místo.
V roce 2010 zaznamenal Víťa výrazné výkonnostní zlepšení. Osobní rekord posunul o více než pět metrů na 86.45 a v sezoně své dva roky staré maximum překonal celkem v pěti závodech. Na mistrovství Evropy už se mu tolik nedařilo. Postoupil do finále, leč nepřekonal osmdesátku a nedostal se do nejlepší osmičky - skončil za 77.83 devátý. "Určitě jsme sem jeli s jinými představami. Pokazil jsem to," litoval i za kolegu Frydrycha. "Pral jsem se s technikou, byl jsem vyhecovaný. U mě je to hop nebo trop – buď to trefím nebo ne, bohužel dnes se nedařilo. Škoda prvního pokusu, rozběh jsem šel dobře, ale oštěp mi vyklouzl z ruky. A v dalších pokusech už jsem měl strach. Ve třetím jsem běžel pomalu, asi jsem měl víc riskovat," přiznal.
O poznání větší radost přinesla sezona 2011, i když v ní sbíral čtvrtá místa, která nemá rád žádný sportovec. Ve finále mistrovství světa v Tegu lze však tuto příčku považovat za skvělý úspěch, když Víťu od bronzu dělily po jeho nejlepším výkonu roku 84.11 m pouhé dva decimetry. "Teď možná jsem malinko smutný, protože chyběl kousek. Byli ale tři lepší. Doufal jsem, že alespoň jeden pokus trefím mnohem lépe. Nevím, kdy bude zase taková příležitost. Měl jsem ji využít," přemítal na tím, že jeden čas dokonce figuroval na třetí příčce. "Ale věděl jsem, že tam ještě není Andreas, takže jsem nepředpokládal, že by to mohlo vyjít," dodal na adresu favorizovaného Nora Thorkildsena, který nakonec skončil druhý za Němcem De Zordem. V pravidelné domácí anketě se Víťa poprvé dostal do elitní desítky, konkrétně na šesté místo.
Senzační sezoně 2012 chybělo jediné: cenný kov z olympiády. Dobře rozjetý vlak se zastavil právě až v Londýně, kde v kvalifikace nejprve ohromil světovým výkonem roku a osobním rekordem 88.34, ve finále však hodil o pět metrů méně a skončil (znovu) těsně pod stupni. "Čtvrté místo mě vloni mrzelo. Tohle mě určitě bude mrzet ještě víc. Byla to šance. A nechci se na nic vymlouvat, je to moje chyba," smutnil. "Měl jsem problémy s timingem. Nevím, proč jsem tam bláznil, dva hody jsem měl takové, které se mi málokdy stanou. Možná jsem si měl vyčistit hlavu před finále. Těžko říct, už to tak holt dopadlo," hledal důvody, proč se mu nedařilo tolik, jako v kvalifikaci. "Pořád si stojím za tím, že mám formu, jakou jsem v životě neměl. Ale holt v oštěpu hrozně rozhoduje hlava a buď se to tam sepne nebo ne." Cenného kovu z her v Londýně se nakonec přeci jen dočkal. Po diskvalifikaci Ukrajince Olexandra Pjatnicji mu byl dodatečně udělen olympijský bronz.
Do Londýna nicméně cestoval již jako mistr Evropy, kde ukázkově zabojoval v prvním i finálovém kole, k titulu mu stačilo 83.72 m. "Jsem rád, že jsem mohl potvrdit očekávání, která na mě padala ze všech stran. Trošku mi padl kámen ze srdce," přiznal. "Když jsem se dostal do finále, tak ze mě nervozita spadla. Pak si to člověk už líp užívá. Snažil jsem se to brát lehčeji, trošku jsem se trápil, ale nakonec jsem dokázal zabojovat. Věděl jsem, že formu mám a jsem ji chtěl prodat," uvedl Víťa. A ještě jeden výjimečný triumf se mu v sezoně povedl: vyhrát Diamantovou ligu.
Ještě o něco víc zářila Víťova hvězda v roce 2013. Ačkoli jej sužovala zranění, a to i při samotném vrcholu sezony na MS v Moskvě, dokázal je překonat, soupeře porazit a vydobýt tak pro sebe titul "mistr světa". "Do médií řeknete, že chcete zlato a pak o tom vycházejí články a dějí se zvláštní věci, začnou problémy s kolenem. Byly chvíle, kdy jsem si možná říkal, že to za to ani snad nestojí. Pak to pokračovalo tady s virózou," popisoval své peripetie. "Někdo k tomu přijde jako slepý k houslím. Já jsem rád, že to můžu prožívat takhle," reagoval na to, že úspěchy sbírá až v relativně pozdním atletickém věku. "Návrat k atletice, že můžu trénovat u Honzy Železného. Nikdy jsem si nepředstavoval, že by to tak mohlo být a teď si to užívám. Cesta k titulu byla víc než dramatická, ale pro mě s dobrým koncem. Jsem za to rád." Vedle zlata z MS se Víťovi podařilo obhájit i prvenství v Diamantové lize, a stejně jako předešlý rok byl nominován mezi nejlepší atlety Evropy roku. V domácí anketě skončil druhý.
Také v roce 2014 se Víťa udržel vysoko na oštěpařském nebi, byť nezopakoval diamantový triumf ani evropské zlato. V Curychu po poněkud rozpačité kvalifikaci nezačal ani finále dobře, úvodní pokus by nestačil ani na užší osmičku, pak se ovšem v dalších dvou sériích dostal za 81 metrů a na medailové pozice. Po pátém pokusu z ní vypadl, ale ve stejné sérii se Vítězslav vzchopil a hodem 84.79 si řekl o stříbro, ze které ho již nikdo nesesadil. "Jsem rád, jak to dopadlo, nebylo to dnes nic lehkého. Malinko jsem se s tím pral," přiznal po závodě, v němž se potýkal především s kratším rozběžištěm. "Měl jsem stále v hlavě, že si musím poradit s délkou rozběhu, abych našel správný rytmus. I když jsem nebyl blízko čáry, pořád jsem ji tam trochu viděl. A pak už tím pádem bojujete i s věcmi okolo," popsal. Z medaile měl radost po svém: "Myslím, že ji prožívám stejně jako zlatou. Každá medaile má jiný příběh, každou si uvědomuji jinak a za tuhle jsem vyloženě rád." V anketě Atlet roku si zopakoval druhé místo.
Sezóna 2015 nepřinesla Víťovi medailový úspěch jako předešlé roky. Zčásti i proto, že se zvedla úroveň světového oštěpu, vždyť před MS nepatřil k hlavním favoritům na zlato, byť měl hozeno 88.18 (blízko OR), a ani vcelku solidní výkon v Pekingu (83.13) nestačil na lepší než osmé místo. Mezi prsty mu těsně protekl i triumf v diamantovém seriálu. V Atletovi roku mu pak hlasující přisoudili šestou pozici.
V roce 2016 se vrátil na medailovou vlnu při evropském šampionátu v Amsterdamu, kde si vyházel stříbro. "Mrzí mě, že mi to neulítlo v úvodních pokusech. Poté už síly rychle ubývaly. Na Lotyšovi bylo vidět, že má energie trochu víc a jednou to trefil, já bohužel ne. Vzhledem k domu, jak probíhala sezóna, jsem se stříbrem spokojen," nechal se slyšet. V Riu z toho již cenný kov nebyl a Víta obsadil ve finále sedmé místo. "Vždycky, když to nevyjde podle představ, hodnotí se to hůře. Jaká byla tahle sezóna, takový byl tenhle závod. Pořád člověk něco hledá a doufal jsem, že to najdu ve finále. Už v kvalifikaci při rozhazování jsem pár hodů dobře chytil, tak jsem si říkal, 'takhle to chci dělat'. s tím jsem šel do finále. Nechytil jsem ani jeden hod," neskrýval zklamání.
Rok 2017 pro Víťu nebyl příliš šťastným. V průběhu přípravy i sezóny ho omezovalo bolavé koleno, což se projevilo i na jeho výkonech. Nejlépe hodil na Kladně 82.29. Na mistrovství světa v Londýně pak skončil hluboko v poli poražených na šestadvacátém místě.
V sezóně 2019 předvedl nejdelší pokus při Memoriálu Josefa Odložila, kde zaznamenal 82.85, čímž si vysloužil pozvánku na mistrovství světa v Dauhá. Tam také odletěl, ale do kvalifikace bohužel nezasáhl. Stopku mu vystavil zánět na prstu odhodové ruky. Na MS tak plnil pouze roli trenéra své partnerky a svěřenkyně Nikoly Ogrodníkové.
V roce 2020 se mu podařila zejména druhá polovina sezóny, kdy zaznamenal svůj nejdelší hod od roku 2016, když poslal své náčiní do vzdálenosti 83.03. Již od počátku sezóny 2021 byl Víťa v dobrém rozpoložení. Na mistrovství Evropy družstev v Kluži skončil druhý a snový závod prožil při olympijském finále v Tokiu. V ten správný okamžik předvedl svůj nejdelší hod za posledních šest let, když se jeho oštěp zapíchl na 85.44, díky čemuž se mohl těšit z bronzové medaile. Po dodatečném zisku cenného kovu z olympiády v Londýně se tak jedná o jeho druhý olympijský bronz.
Také v sezóně 2022 Veselý ukázal, že stále nepatří do starého železa. V Hodoníně si vyházel mistrovský titul svým nejlepším výkonem od roku 2016, když se jeho oštěp zapíchl na 85.97. Start na mistrovství světa v Eugene mu bohužel znemožnila bronchitida. Směrem k mistrovství Evropy v Mnichově se však dokázal dát do kupy a nakonec nebyl daleko od medaile. Nakonec si odvezl čtvrté místo.
Další závodní starty již Vítězslav Veselý nepřidal, krátce po Mnichově absolvoval svůj poslední start. I když se plánoval připravit na olympijskou sezónu a s domácími fanoušky se rozloučit na mistrovství ČR ve Zlíně, sem ale přijel už jen jako divák. „Tady jsem strávil velkou a důležitou část kariéry,“ zdůraznil. Jen si tedy plánoval šampionát v roli závodníka. „Měl jsou touhu zakončit touhle sezónou, která je výjimečná nejen dvěma vrcholy, ale i právě mistrovstvím republiky ve Zlíně. Ale tělo řeklo stop. Na jaře už mě ani nepustilo do žádného házení.“
Jinak ale lítost necítil. „Všechno na té cestě bylo úžasné, byla tam překvapení. Jsem rád, že můžu zakončit s pocitem, že jsem odevzdal všechno. Zkusil jsem si naplnit všechny sny, které jsem měl,“ uzavřel majitel šesti medailí z vrcholných akcí, titulů z mistrovství Evropy i světa a bronzu z olympiády.
